V článku o svobodě jsme se dotkli relativity možného. Skutečně, málokterá věta v našich životech je vnímána s větší tolerancí k pravdivosti, než věta „je to možné“. Možnost se těžko vyvrací a málo znamená, protože se obvykle předpokládá. Obzvlášť zřetelně se předpokládá, pokud toho víme málo nebo nic. Nevím-li nic, možné je vše. To samo napovídá, že možnost nebo nemožnost nějak závisí na znalostech toho, kdo o ní vypovídá.

Ukažme si to na příkladě: Jestliže je známo, že Josef šel na oběd, a nic dalšího, potom je možné, že si dal špenát, svíčkovou, smažák… – prakticky cokoli. Jestliže je navíc známo, že Josef nemá rád špenát, a že si nebude dávat něco, co nemá rád, potom logicky není možné, že si dal špenát. Jestliže je pro změnu známo, že Josef je vegetarián, potom není možné, že si dal např. svíčkovou. (Vylučme v tomto modelu nezvyklé možnosti, např. že by Josef jedl hovězí a myslel si, že je to sójové maso.) Avšak za podmínky, že Josefa vůbec neznáme, musíme zkrátka zůstat u toho, že si může dát cokoli. A to i přesto, že je možné, že je vegetarián (což znemožňuje, aby si dal svíčkovou). Snadno nám tak vznikne zdánlivě sporný systém, ve kterém platí zdánlivě si odporující věty, jako např. tyto dvě:

Je možné, že S.
Je možné, že není možné, že S.

Kde S znamená „Josef si dal svíčkovou“. Tato tvrzení, přeložena do nějakého rozumného formálního systému modální logiky (tj. logiky možného), ve skutečnosti k žádnému sporu nepovedou. Ale co hůř, my zde čelíme i případům přímé kontradikce. Je pravdou „je možné, že S“ a zároveň je pravdou „není možné, že S“. Pravdivost těchto vět záleží na tom, zda je známo, že Josef je vegetarián (v takovém případě S možné není), nebo to známo není (a potom S možné je). Vychází nám, že v téže situaci lze pravdivě(?) vyslovit určitou modální větu, a lze pravdivě(?) vyslovit i její negaci. To je ale přímý spor.
V čem je problém? Jsou na to dvě možné odpovědi:

A) Pravda může být jen jedna, její negace je omyl
B) Obě věty jsou neúplné, modalita je silně závislá na kontextu

Která je správná?

Pýcha vědeckého realismu

Jako obvykle v tom vězí hlubší spor o absolutno a relativitu. Otázka zní, zda možnost je absolutní nebo relativní vlastnost. Klasický přímočarý názor vyplývající z doktríny filozofického realismu nepřipouští žádné pochybnosti, že by možnost měla být k něčemu relativní. Věci buď možné jsou, nebo nejsou. V úplně klasické formě tu máme přesvědčení, že možné jsou jen takové jevy, které neporušují zákony fyziky. Že fyzika je to, co nějakým způsobem vyčleňuje možné jevy ze všech jevů myslitelných. A že k rozhodnutí, co je nebo není možné, můžeme teoreticky dospět tím, že vytvoříme odpovídající platný fyzikální model a na něj aplikujeme fyzikální zákony. Už jsme zde ovšem mnohokrát probírali, že něco takového je přinejmenším prakticky neproveditelné (důkazem je samotný náš příklad a nesčetné další komplexní procesy vymykající se věrnému modelování). To je holý fakt, který nepopírá ani fyzikalista. Fyzikalistická víra pro to má jasné ideologické zdůvodnění: neproveditelné je to jen prakticky a jen dočasně. Leckterý fyzikalista ještě dodá, že je to chyba humanitních vědců a jejich neschopnost exaktního výzkumu, že jsme ještě nedokázali zredukovat např. psychologii na fyziku. Ale v principu prý není nikde problém a věda k této redukci stále spěje. Tak či onak, možné a nemožné je prý určeno nějakým (konečným a poznatelným) pevným souborem zákonů, které nemůže nic na světě porušit.

Podle doktríny realismu je tedy možné a nemožné metafyzicky dáno a je nezávislé na tom, co někdo za možné či nemožné považuje. Tento názor si však dovoluji označovat za naivní, a to z důvodu, který leží u kořene samotného realismu a který v drobných obměnách umožňuje vyvrátit všechny podobné falešně absolutní pojmy. Kdyby možnost byla nezávislá na tom, co kdokoli za možné či nemožné považuje, potom by nemělo žádný smysl toto slovo používat. Nemáme žádný obecný návod, jak rozpoznat možné od nemožného. Žádný obecný návod, jak rozpoznat, co je (ne)možné “skutečně”, od toho, co je (ne)možné “iluzorně”. Většina věcí (a všechny jevy), které považujeme za možné, tedy mohou být “ve skutečnosti” nemožné a naopak. Tím se možnost liší například od kulatosti, na kterou existuje jednoduchá definice a jednoduchý rozpoznávací návod a kterou si můžeme relativně dobře ověřit třeba kružítkem. Kam tím směřuji, je zřejmé: Jestliže nějaká vlastnost může být stejně dobře pravda jako nepravda, aniž by to šlo poznat, potom nemá žádnou vypovídací hodnotu, nemá žádný pozitivistický smysl. Takové slůvko pak můžeme rovnou zahodit.

Realistova námitka zní: Možnost NEpatří mezi vlastnosti, které mohou být stejně dobře pravda jako nepravda. Existují metody, jak možnost “aproximovat”, tedy jak posoudit možnost(!) nebo pravděpodobnost, zda daný jev je možný. Takové metody potom realistovi určují vypovídací hodnotu pojmu. Jednou z “aproximačních” metod, jak posoudit možnost jevu, je zjistit, zda – či jak často – podobný jev nastal v podobné situaci.

Povšimněme si však, že se tu realista uchyluje k odlišné metodě posuzování možnosti, než jak sám chápe definici možnosti (tj. jako něco, co odpovídá fyzikálním/přírodním zákonům). Dále, a především, si povšimněme, že výsledek dané aproximace závisí na konkrétním pozorování. Závisí na informacích, na datech, která jsou (nahodile) k dispozici! Pokud na tentýž jev aplikujeme tutéž aproximační metodu s rozdílnými výsledky (a k tomu dochází zcela běžně), potom jeden z nich ho může posoudit jako možný, a jiný jako nemožný. A my opět nemáme obecnou metodu, jak zaručeně rozsoudit “správnost” metody. Realisté tu prohrávají boj o ideové zotročení světa, nedokážou pro něj nalézt a vnutit mu neměnný řád. Možnost nebo nemožnost je opět poznávána na základě omezené, nahodilé, nic nezaručující zkušenosti, a výsledek posouzení opět závisí na dvou nezávislých proměnných: na dostupných informacích a na metodě jejich vyhodnocení. Jak se to liší od způsobu, jakým možnost posuzuje “pouhý” jednotlivec? Principiálně nijak. Ani jedna metoda nevylučuje omyl. Co nás tedy opravňuje tvrdit, že možné je to, co nazývá možným věda, a zároveň odmítat, že možné je to, co nazývá možným jedinec? V obou případech dochází k nějakému relativnímu hodnocení možnosti. Buď tedy musíme obě hodnocení zahodit (protože věříme, že možnost je pojem absolutní, a vychází nám pak jako nepoznatelný a nepoužitelný), nebo přiznat, že možnost je relativní a nelze od její relativity utéct. Je naivní a zaujaté říkat “tento jev byl posouzen adekvátně a je pravdivý, protože to posoudil vědecký kolektiv, a tento neadekvátně a nemá vypovídací hodnotu, protože si to myslí laik ve svém laickém životě”. Objektivní a vědecké je říkat “tento jev byl posouzen takovými a takovými metodami na základě takových a takových informací”, a na ně relativizovat jeho pravdivost nebo možnost.

Vůči čemu je tedy možnost relativní? Vůči tomu, co je “známo”, jak jsme uváděli v příkladě na začátku článku. Ovšem nejde tu o nějaké “skutečné znalosti” či “pravdivé vědění” – pravda nebo skutečnost je tu irelevantní. Jinak bychom opět zabředli do nepoznatelnosti toho, co je možné. Možnost se vztahuje k tomu, v co věříme, co se domníváme, a to nezávisle na tom, zda to “koresponduje s realitou”. Pokud o nějaké možnosti vypovídá jedinec, můžeme tu mluvit o relativitě k jeho mentálnímu modelu. Pokud není známo, kdo o ní vypovídá, uvažujeme abstraktní mentální model.

Predikát “X je možné” je z mluvnického hlediska absolutní, k ničemu dalšímu se neváže, má samostatnou existenci. “Je to možné” nám stačí jako samostatná výpověď. Proto je na jednu stranu nezvyklé v něm nějakou relativitu hledat, ale vzhledem k výše uvedeným paradoxům nelze jinak. Predikáty podobného charakteru můžeme nazývat skrytě relativní. Relativita je skrytá a kontext je nevyjádřený z toho prostého důvodu, že jej plně vyjádřit prakticky nelze. Možnost nebo nemožnost nějakého jevu je určena celkovým stavem mentálního modelu mluvčího. “Je to možné” je zkratkou za “je to možné vzhledem k tomu, co je mi známo”. Pokud si je mluvčí A vědom, že má určité informace odlišné od informací mluvčího B, a že tento rozdíl v mentálních modelech způsobuje rozdíl v chápání možnosti nebo nemožnosti jevu J, má smysl dodat vysvětlení, např: “Není možné, že Josef měl špenát, protože ho nemá rád“.

Modalita a mentální modely

Jak jsme naznačili, abstraktní stránkou možného se zabývá modální logika, která chápe možnost nebo nutnost za primitivní vlastnost a pomocí různých axiomatických systémů a pravidel se pokouší vystihnout zákonitosti přenášení modality a pravdivosti mezi logickými formulemi. Nicméně, relativitu možnosti a důsledky proměn jejího kontextu tímto oploštělým způsobem vyjádřit nelze. Chybí tu obrovská dimenze, a totiž dimenze mentálního modelu. Bez něj vše kolabuje na logickém sporu “S je možné a S není možné”.

Popišme si proces utváření nějakého mentálního modelu/teorie. Na začátku nevím nic, nebo přesněji, nevěřím ničemu, a možné je vše. Jakmile začnu něčemu věřit, odpadnou jisté možnosti. Teorie se zpřesňuje (zkonkrétňuje), ovšem nikoli ve smyslu přiblížení nějaké “reálné předloze”, nýbrž vnitřně, ve smyslu zmenšování počtu možností, ve smyslu snižování “entropie”. Přidáváním nových přesvědčení můžu teorii vnitřně zpřesňovat až do té míry, že odpadnou všechny možnosti až na nějakou jedinou. (Opět: neznamená to, že jsem nalezl “pravdu”, nýbrž to znamená, že jsem vytvořil maximálně konkrétní či deterministickou teorii.)

Otázku, zda X je možné, můžeme chápat dvěma mírně odlišnými způsoby. Buďto (1) časově, tj. ve smyslu, zda je možné, aby X nastalo v budoucnosti či v následujícím kroku, nebo (2) bez časového prvku, tj. ve smyslu, zda je možné, aby X existovalo. Tomu odpovídají dva typy diskrétních formálních systémů, kterými lze možnost modelovat: Systémy dynamické a systémy logické.

Technicky

Dynamický systém je popsán pravidly, která určují změny hodnot jeho proměnných (a tedy změny jeho stavu). Možnost nebo nemožnost tu přisuzujeme nějaké množině stavů, a jde vlastně o jejich dosažitelnost. Maximálně přesná pravidla jsou taková, která vylučují přechod z nějakého stavu do více odlišných stavů, a tak činí systém deterministickým. “Poznávat” systém znamená přidávat do něj nová pravidla. Poznamenejme, že tímto procesem není zaručeno zpřesňování systému, naopak se může stát, že po přidání nového pravidla se systém vzdálí determinismu. Tudíž zde neplatí “čím více informací, tím méně možností”.

Logický systém je popsán logickými formulemi. Jde o teorii tvořenou axiomy. Zpřesňování teorie se děje přidáváním axiomů. Možnost je tu vlastností logických formulí. Formuli lze interpretovat jako možnou, pokud je splněna v nějakém konečném modelu dané teorie. Maximálně “přesná” teorie je pak taková, která má jen jeden konečný model. (Bavíme se jen o konečných modelech, protože mentální model je vždy konečný.) Oproti dynamickému systému nemůže logický systém procesem “poznávání” ztrácet přesnost. Zato může být doveden k logickému sporu, jenž učiní teorii nepoužitelnou.