Jak už jsme psali, (kauzální) determinismus je mainstreamově mlčky chápán jako základní východisko vědy, navzdory různým silným zpochybněním. Věda se mezi řádky svých vzorců zkrátka nechce vzdát optimistické představy, že “všechny věci fungují přesně nějak”, ačkoli mnohdy “ještě nevíme jak”. Že svět má jasně definovaný mechanismus, který stačí odhalit, a staneme se jeho pány. Opačná alternativa – totiž, že svět ve své hloubi a šíři je spíše organismem, a že nejlepší způsob, jak ho pochopit, je snažit se naslouchat jeho záměrům a náladám – už zdaleka není komerčně tolik lákavá. Technická oblast vědy nemůže z takové představy patrně těžit vůbec nijak, a proto tuto možnost prostě ignoruje.

Na tomto místě bych rád upozornil (pokud to není jasné), že kritika, které tu často podrobuji mainstreamovou vědu, nespočívá ve vyvracení nějakých fyzikálních či biologických teorií nebo v poukazování na nějaké chyby ve vzorečcích či závislostech. Jedná se tu o kritiku dosud převládajícího společensko-vědeckého názoru, který souvisí spíš s metafyzikou než s fyzikou, a proto se vědeckou metodou nedá vyvrátit, ale ani dokázat. A přesto (nebo snad proto), že se nedá dokázat, je naší společností ideologicky nabízen jako něco samozřejmého, vytvářeje náboženství bez boha a ovlivňuje náš společný náhled na svět, žebříčky hodnot i způsob myšlení a tím i život každého z nás. Mechanicko-deterministicko-realistické paradigma produkuje mentální atmosféru strojové haly, kterou všichni dýcháme, ačkoli ji k životu nepotřebujeme. Odlišné, “méně vědecké” světonázory však mnohým z nás dávají cítit, že by se nám lépe dýchalo něco jiného.

Falešné triky, kterak udržovat všeobecné mínění o čistě mechanické podstatě světa, můžeme shrnout do několika základních ideologických tezí:

1. “Pohyb atomů je sice nahodilý, ale v běžném makroskopickém měřítku věci podléhají jednoduchým zákonům.”

Této teze, tzv. adekvátního determinismu, jsme se už dotkli. Tváří se, jako by chtěla mít něco společného s metafyzikou. Jako by chtěla vypovídat o způsobu chování veškerého jsoucna. Ale nedělá to – alespoň ne tak, jak je tu vyslovena. Kde má být ta hranice mezi mikro a makroměřítkem – ten předěl, kde věci přestávají být náhodné a začínají být jednoduché? Je na to nějaký vzorec? Komplikace: Neexistuje vzorec na chování všech vzorců. Kromě toho, v pragmatickém smyslu jde o pouhou na vodě stojící hypotézu. Nejen že nás teorie relativity přesvědčila o tom, že i ty zdánlivě univerzální makroskopické zákony přestávají fungovat za extrémnějších podmínek jako je vysoká rychlost nebo hmotnost, ale poslední dobou zbývá leccos vysvětlit ohledně podivně se chovající gravitace ve velkých prostorových měřítkách.

2. “Tato zákonitost platí za normálních podmínek.”

Podle mechanistické představy světa se složitý jev dá vysvětlit jako mnohonásobná aplikace či síť jevů jednoduchých. (Můžeme v této souvislosti mluvit o tzv. konekcionismu.) A jednoduchý jev je takový, který se dá vyjádřit jednoduchým vzorcem. Např. stavovou rovnicí ideálního plynu nebo nejprostší rovnicí rychlosti, času a vzdálenosti. Takové vzorce fungují za normálních podmínek zcela spolehlivě, deterministicky. Problém je, že v praxi ani v těchto jednoduchých případech nelze tzv. normální podmínky zaručit, ba ani definovat. Co je těleso pohybující se konstantní rychlostí z bodu A do bodu B? Jestli je to koule na podlaze, může jí něco vletět do cesty, nebo podlaha nemusí být rovná. Jestli je to člověk, může zakopnout nebo si to rozmyslet. Každá konkrétní situace, ve které chceme uplatnit daný vzoreček, má odlišné normální podmínky. Přinejmenším se tu jedná o podmíněnou větu, a podmínkou je právě konstantní rychlost, kterou obecně nelze zaručit ani spolehlivě předpovědět. Jak chceme předvídat složité jevy, když to neumíme ani u těch jednoduchých? Vždyť výsledky složitých jevů mnohdy závisí právě na takových maličkostech. Právě v tom spočívá tzv. deterministický chaos, že globální vývoj silně závisí na počátečních podmínkách, na detailech. A náš svět je přeplněný chaosem – zbožným přáním konekcionistů je, aby to byl chaos deterministický, ale ani jeho případná determinovanost ho neumožňuje předpovídat.

3. “Sice zatím neumíme tento proces přesně simulovat pomocí základních fyzikálních vzorců, ale to je proto, že na to zatím nemáme dostatečnou počítačovou kapacitu.”

Ano, věřit tomu můžete. Ale není to argument na bázi rozumu, nýbrž na bázi ideologie. Ani nepřetržitý růst počítačové kapacity nezaručí postupné vyřešení všech problémů. Vzhledem k tomu, že nejeden problém má složitost exponenciální (tj. rostoucí čím dál rychleji vzhledem k rostoucímu počtu jeho složek), musely by se i počítače zdokonalovat exponenciálním tempem [1].

4. “Tento systém podléhá jednoduchým zákonům, ale je otevřený, takže to není poznat.”

Tvrzení obdobného charakteru jako bod 3. K důkazu nějakého neviditelného jevu (např. domnělé jednoduchosti chování) nestačí vysvětlit, proč si myslím, že je neviditelný. Jistě: V mnoha případech, kdy se nám podaří odstínit tzv. vedlejší vlivy, skutečně můžeme předvídat, jak se bude systém chovat. To jsou ony “normální podmínky”, známé rovněž jako ceteris paribus. Jak už bylo ale řečeno, problém je v jejich obecné definici. Potíže s termínem “uzavřený/otevřený systém” jsme již rovněž uváděli v článku o termodynamické smrti.
Tím v žádném případě nechci říci, že by fyzikální nebo jiné deterministické modely byly k ničemu. Ony jsou jistě mnohdy užitečné, se dvěma výhradami: (1) nemůžeme v praxi zaručit jejich spolehlivost (jejich determinismus), a (2) musíme vědět, jak je použít, které jevy brát jako informaci a které brát jako šum – a na to není žádný přesný návod. Uzavřenost nebo otevřenost systému je tedy neurčitým způsobem závislá na tom, kdo ji posuzuje. Jak bychom ale mohli za takových podmínek vynášet kategorické a univerzální soudy o zákonech světa?

 

Poznámka:

[1] Můžeme se ptát, zda k tomu něco řeknou kvantové počítače. Zatím však nikdo nic tak silného nevytvořil, zatím nemáme důvod předpokládat, že jde o něco víc než čistou fikci. Už tu bylo řečeno, že tzv. kvantovými počítači jsme možná my sami. A přesto ani my opravdu nemáme kapacitu k mechanickému předvídání chaotického světa.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.