Celá filozofie “Cesty chaosu” by se dala shrnout do čtyř krátkých sloganů:

1. Pravda není jen jedna

(relativismus)

Klasická korespondenční definice, “pravda je soulad myšlenky s realitou”, odsuzuje pravdu k nepoznatelnosti (protože ji nelze spolehlivě rozlišit od iluze) a dělá z ní smysluprázdný metafyzický pojem. Užitečný pojem pravdy je takový, který se opírá o soulad myšlenky s dosavadním poznáním nebo s pragmatickou motivací. Tím je pravda relativizována a je tím zároveň relativizováno vše, čemu lze přisuzovat pravdivost.

2. Svět je složitý

(nereduktivní emergentismus)

Fyzika, navzdory obecnému povědomí, není univerzální věda a nevysvětluje vše. Ve skutečnosti se zabývá jen zákonitostmi těch nejjednodušších procesů, jako je např. přímočarý pohyb inertních těles nebo chování homogenních látek v uzavřených systémech, proto se při jejich formulování nutně dopouští nesystematického zjednodušování empirických dat. Pokud chce formulovat určité zákonitosti jako zcela univerzální, selhává na empirických datech. Fyzika není schopná z vlastností částí vysvětlit významné emergentní jevy celku. Od toho máme další stupně vědy jako je biologie, psychologie, sociologie atd., které na ni nelze redukovat (nebo přinejmenším takovou redukci nikdo ani náznakem dosud nepodal).

3. Metafyzika je zlo

(empirismus)

Tato vzletná, leč pochybná filozofická disciplína se zabývá zkoumáním nejzazších zákonitostí a entit, jako je celek světa, “pravá realita”, “nejvyšší bytost” atd. Snaží se vypovídat o věcech, které přesahují veškerou zkušenost dosavadní i potenciální. Je to věda o věcech, jež nelze poznat, o nichž nelze empiricky rozhodnout, jejichž existence na nás nemá žádný pozorovatelný vliv. Do metafyziky se okrajově snaží zasahovat fyzika a otevřeně do ní mluví nabubřelé formy náboženství. Takové postupy jsou nepřijatelné z hlediska moderní vědecké metody i z hlediska pragmatického poznání.

4. Spiritualita je rovnoprávná s ateismem

Obojí je interpretací jevů složitých a nepochopených, a proto tajuplných. Spiritualita přisuzuje určitým věcem tohoto typu jejich “vnitřní stránku” nebo “živost”, ateismus jim ji upírá. Kdyby byl ovšem ateista důsledný, byl by z něj solipsista. Dokud nejsme schopni přesvědčivě definovat život, nelze vynášet soudy nad duchovní stránkou věcí.