Kauzalita (příčinnost) je vztah určený časovou následností mezi dvojicemi jevů. Jev A je příčinou jevu B, když každému výskytu jevu B předchází výskyt jevu A. Ačkoli je kauzalita v obecném povědomí chápána jako “zákon vesmíru”, k formulování takového zákona a k jeho užitečné aplikaci máme ve skutečnosti velmi daleko. Pojďme se podívat na její problémy a položit si otázku, jaký má význam a zda si skutečně zaslouží pověst neotřesitelného zákona.

Asi první, koho napadlo kauzalitu závažně zpochybnit, byl David Hume se svým požadavkem důsledného empirismu, kterého se zde jen letmo dotkneme  : jestliže 1000x za sebou pozorujeme, že po A následuje B, nemáme právo z toho vyvozovat, že po A následuje B vždycky a za všech okolností. A přesto to děláme.

Všimněme si dalšího problému, a to, jak vůbec popsat takovou síť příčin a následků, kde jeden jev má běžně mnoho různých příčin a mnoho různých následků. Takový systém chápání je dosti nešikovný pro mnohé vědy, včetně fyziky, která pracuje spíše s číselnými hodnotami veličin. Pokud je kauzalita skutečně nějaký fundamentální zákon, pak musí stát mimo přírodní vědy. Co je však zajímavé, přírodní vědy kauzalitu nepopírají, spíše ji předpokládají.

Analýza pojmu

(K0) “Vše má svou příčinu, nic se neděje bez příčiny” ^[1]

Takto bychom mohli prostými slovy vyjádřit onen zákon kauzality. Co ta věta znamená? Říká nám něco užitečného a je možné se bez ní obejít? Vyslovme předběžnou analytickou formulaci:

(K1) Ke každému jevu B existuje nějaký jiný jev A, takový, že A nastane dřív než B.

To ale patrně nestačí. Problém je v tom, že jak je kauzalita obecně chápána, jev může mít několik možných příčin, které se nemusí vyskytnout všechny, nýbrž stačí jen jedna. Např. příčinou mokrého chodníku může být déšť nebo kropicí vůz, a přitom nemusí být splněny obě podmínky najednou. Kauzalita má zaručovat, že když nastal jev B, pak před ním nutně nastala i některá jeho příčina. Opravme tedy její formulaci:

(K2) Ke každému jevu B existuje nějaká množina jevů A1…An, taková, že nějaký jev z této skupiny nastane dřív než B.

Přesto ani K2 nestačí jako formulace přírodního zákona, ani jako formulace objektivního principu či schematu, jak se chová vesmír. Abychom to vysvětlili, položme si nejdřív otázku: Jaká je pragmatická funkce kauzality? Uvažovat v termínech příčiny a následku nám usnadňuje mentální práci, pokud chceme dosáhnout nějakého jevu nebo (častěji) se mu naopak vyhnout. Stačí se soustředit na jeho příčiny, a všechny ostatní jevy můžeme odfiltrovat. Kauzalita je proces úmyslně zjednodušeného uvažování. Například abych se vyhnul hladovění, opatřuji si potravu. A pak nehladovím, protože jsem si opatřil potravu. Přitom však víme, že život je složitý a že koupit potraviny nám nezaručí zahnání hladu (když nám je např. někdo sní nebo sebere) a naopak, i když potraviny nekoupím, pořád mám slušnou šanci, že hladovět nebudu (když mi dá např. najíst někdo jiný). Ba co víc, formulace K2 nijak nevymezuje dobu, po kterou je příčina platná, což je závažný nedostatek. Např. by se z ní dalo vyvozovat, že když se najím dnes, nebudu hladovět za rok. Ze souvislostí však víme, že je nesmysl, aby tyto dva rok vzdálené jevy byly takto kauzálně propojeny. Krátce, tvrzení K2 je pochybné, protože u mnohých jevů nejsme schopni přesně definovat jejich úplnou příčinu.

Zákon mechanického světa

Jako přírodní zákon – nebo schéma přírodního zákona – je tedy kauzalita prakticky nepoužitelná. Přesto je široce rozšířena víra v její principiální pravdivost. Z takovéto metafyzicky pojaté kauzality vyplývá, že dění ve světě má přísně logicky vymezenou strukturu vývojového diagramu,či jakési 2D tabulky přechodů, nebo zkrátka sítě logických formulí ve tvaru “Jestliže A1 nebo A2 nebo … An, potom B1 nebo B2 nebo … Bn”. To je ale představa velmi odvážná. Že jsou vývojové diagramy a kauzální struktury užitečné při tvorbě zjednodušených modelů, to nelze popřít. Ale že se jedná o objektivní charakter světa, to už popřít lze, a velmi dobře.

Povšimněme si, že kauzalita nemá míru: Jev A buďto je, nebo není příčinou jevu B. Nemůže být příčinou jen napůl ^[2] – jde o klasickou 2-hodnotově-logickou mechaniku. Proto lze příčinnost použít jako zvláštní případ číselné deterministické zákonitosti. A to tak, že zahodíme část číselné informace a zredukujeme ji na dvouhodnotovou. Z matematické funkce, která má číselné argumenty a vrací číselnou hodnotu, lze vyvodit kauzální funkci (a ne jednu), která má boolovské argumenty a vrací boolovskou hodnotu. Např. z Newtonova zákona přitažlivosti můžeme zhruba vyvodit, že podkritická rychlost tělesa vystřeleného z povrchu planety způsobí jeho opětovný pád na planetu, a že nadkritická rychlost způsobí jeho odpoutání se od planety. A z toho rovněž vyplývá důvod, proč je kauzalita široce vnímána jako “základní” zákon přírodních věd: Je logickým důsledkem determinismu. Pokud v nějakém systému zpochybníme kauzalitu, zpochybňujeme v něm i determinismus. A to je pro mainstreamovou ideologii vědy těžko přijatelný problém.

V předchozím článku jsme ukazovali, že determinismus jako (meta)fyzický princip nefunguje v reálném světě prakticky nikde. (Tj. konkrétní zákony, které ho předpokládají, ho ve skutečnosti nemají.) Funguje pouze jako teoretický model, a stejným způsobem by měla být chápána i kauzalita: jako relace platná v daném modelu, a nikoli za jeho hranicemi. A je ironické (stejně jako v případě pojmu energie), že zákon příčiny a následku, či “akce a reakce”, vzývají velmi často právě ezoterici, kteří na druhou stranu popírají mechanický výklad světa.

Poznámky

[1] Máme zde na mysli příčinu úplnou.

[2] Jev může být částečnou příčinou, ale nemáme předem k dispozici kalkul, jak míru příčinnosti převést na číslo. Pokud použijeme pojem pravděpodobnosti, už se nebavíme o kauzalitě.