“Vše je energie.” Tohle úsloví se už stalo nezpochybňovaným axiomem, jak pro materialisty, tak i pro konkurenční tábor “ezoteriků”. Okřídlené rčení, které všechny spojuje, všechno opodstatňuje. Co to ale vůbec znamená? Má každý na mysli totéž? Bezpochyby ne, když z něj lze vyvozovat velmi protichůdná tvrzení, od “všechno je hmota” přes “všechno je fyzika” až po “vše můžeme uskutečnit”.

Energie coby fyzikální pojem je definována jako schopnost tělesa či systému vykonat práci. Taková definice nečiní problémy, pokud se používá ve velmi specifickém a tudíž silně omezeném smyslu: když je jednoznačně dáno, jaká schopnost a jaká práce se má na mysli. (Např. se říká, že kámen visící ve vzduchu má schopnost spadnout a zapůsobit nějakou silou na místo dopadu.) “Poněkud hůře” už se však určuje, jakou energii má třeba strom. Čeho je vůbec takový strom schopen? Čeho je schopen člověk?

Na první pohled (nebo když si vybíráme, na co se budeme dívat) tu není žádný problém, každá energie se dá zdánlivě snadno spočítat. Vždyť i energii člověka můžeme vyjádřit jako energii, kterou obsahují jeho svaly, což je výživová energie potravin, které zkonzumoval. Takže z toho, co sním, lze spočítat množství hřebíků, které dokážu zatlouct. Je tomu tak? Za určitých podmínek. Nebo spíše za neurčitých podmínek.

Lze z toho spočítat množství hřebíků, které dokážu zatlouct, pokud danou potravinu moje tělo zpracuje průměrným způsobem, aby si z ní vzalo průměrnou energii. Nesmím být na danou potravinu alergický ani jí nesmím být přejedený. Musím mít průměrnou fyzickou kondici, průměrnou zručnost s kladivem, průměrné kladivo, průměrné hřebíky a průměrné dřevo na zatloukání. A nesmí se mi rozbít kladivo, nesmím se při práci zranit a nesmí se stát nic, co by způsobilo, že hřebíky prostě zatloukat nebudu. Tomu se říká “normální” podmínky, a jejich problémem je, že je nelze definovat. Ani intuitivní porozumění tomu, jak přesně vypadají normální podmínky, není samozřejmé, a každý jim rozumí trochu jinak.

I kdyby bylo možno něco takového spočítat, jednalo by se o energii pro zatloukání hřebíků či vykonávání konkrétní práce, nikoli obecně o energii samotného člověka.

Energie tu figuruje jako pouhý kvantitativní odhad, co by se zhruba stalo, kdyby situace probíhala tak, jak si představujeme. Se vzrůstající složitostí (a tedy nepředvídatelností) procesů, o nichž má vypovídat, ztrácí pojem energie smysl. Jakou energii má lidský prst visící ve vzduchu? To záleží i na tom, jestli visí nad jídelním stolem, nebo nad čudlíkem spouštějícím atomovou bombu.

Nedodefinovanost pojmu energie a jeho závislost na nevyjádřených intuitivních podmínkách je jednou z mnoha věcí, které ukazují, že dynamiku světa nelze pochopit či definovat skrze fyzikální pojmy. Energie, protože vyjadřuje schopnost, vyjadřuje zároveň možnost. Dokážeme snad na tomto světě určit, co je a co není možné? Pokud známe historii systému a víme, že jev A nenastal, můžeme vůbec uvažovat o tom, zda byl možný? Když nějaká událost nenastala – jak posoudíme, zda byla možná? Které věci jsou možné “skutečně”, a které jsou možné “jen zdánlivě”? To jsou otázky, které by musela řešit obecná definice energie, představující určitou úroveň efektivního fyzikalismu. Současná definice energie snad ani nepředstírá, že se o něco takového pokouší. To neznamená, že by byla nějak nedostatečná. Znamená to spíše, že dosáhla maxima svých možností: Je to čistě fyzikální veličina, která dává smysl jen pro jednoduché modely s předem definovaným a neproblematickým způsobem chování.

Pokud chceme o energii mluvit v odlišném smyslu, NEmůžeme ji spojovat s tímto jednoduchým fyzikálním pojmem. Moderní ezoterik, opírající svůj nový duchovní systém o pojem energie, má možná pocit, že mu dává punc exaktní vědy. Je to ale naopak: znehodnocuje ho, protože shazuje spiritualitu – nejzáhadnější stupeň emergence jsoucna – na úroveň nejjednodušších, “nejnudnějších”, nejtupějších mechanických procesů. Duchovno není a nemůže být exaktní.