Cítí zvířata bolest nebo radost? A co rostliny? Hmyz, bakterie, kameny? Kde máme udělat dělicí čáru mezi těly, která něco cítí, a těly, která jsou jen živými (nebo mrtvými) stroji?

Tato prastará otázka se vrací znovu a znovu v různých obměnách a pod různými názvy, globálně nikdy nevyřešená, a pokud snad někdy “vyřešená”, potom vždy znovu zpochybněná, znovu kladená. Je to otázka po podmínkách existence duše, vnitřní stránky, vědomí nebo já. Všechny tyto čtyři pojmy označují vpodstatě tutéž věc (a věřím, že k nim můžeme přidat i pojmy jako mysl, svobodná vůle a další), jenom ten první, duše, je obvykle spojován s předpokladem existence nezávislé na těle. Že existuje nějaké vědomí, nějaké já, nějaká vnitřní stránka, na tom se shodne a v historii vždy shodla drtivá většina lidí (s výjimkou extremistů jako je Daniel Dennett). Co se týče existence duše, nezávislé na existenci těla, tam už taková shoda ani zdaleka nepanuje. Tuto otázku ponechme nyní stranou a bavme se o tom, v jakých typech těla může sídlit vědomí. A potažmo, co je to za typ “sídlení”, nebo jak může takové spojení vůbec fungovat.

Náboženství jako arbitr duchovna

Možných odpovědí je mnoho. Některé jsou velmi prosté, například, že mezi všemi pozemskými organismy disponuje duší pouze člověk. To je teorie či spíše doktrína spojovaná s kulturami, kde si lidé podmanili zvířata i rostliny a na tomto vztahu čistého využívání založili své živobytí, jako pastevci a zemědělci. Nejkřiklavějším příkladem je pro nás pastevecká kultura polopouštní Asie, kde vzniklo a bylo k nám zavlečeno křesťanství. Aby mohli zakladatelé – a především udržovatelé – křesťanské ideologie morálně opodstatnit dědičné ovládání člověka člověkem, vypracovali systém přísné vesmírné hierarchie, který ukládá prostému řadovému člověku posvátné povinnosti k vladaři, ale zároveň mu uděluje posvátná práva nad zvířaty. Jaký se dá vymyslet posvátnější rozdíl, než mezi existencí a neexistencí (nesmrtelné) duše? Už jenom ten mezi stvořitelem a stvořeným. Podle křesťanů nemají zvířata práva jako nezávislé bytosti, ale pouze jako “boží stvoření”, čili v podstatě majetek jejich pána. Když křesťan zabije prase a chystá se ho sníst, ani ho nenapadne obrátit se v modlitbách k onomu zabitému praseti, nýbrž pouze k Bohu, že mu prase daroval.

Pro “normálního člověka”, tj. člověka nezatíženého nějakou zkostnatělou autoritativní doktrínou, je velmi obtížné představit si, že by pes, kočka nebo kůň necítili bolest nebo radost, zlost nebo přátelství. Je přirozené věřit, že přinejmenším zvířata něco cítí. Vždyť mnohdy podle jejich chování jasně cítíme, co cítí. Omezovat duši jen na lidi, bez vysvětlení, jen na základě jakési knihy, se normálnímu člověku jeví jako neopodstatněné zjednodušení, ne-li přímo jako podvod. A není divu, vznik této primitivní teorie ani není motivován nějakou potřebou hledat autentickou pravdu (natož pobízet druhé, aby ji hledali), nýbrž archaickou potřebou jisté mocenské frakce, potřebou obhájit smyšlenou mocenskou hierarchii ve světě a přimět druhé, aby z předpokladu této hierarchie odvozovali svoje myšlenky a činy. Jinak řečeno, tichým principem křesťanství je sloužit svému pánu a nezpochybňovat svoje pokoření, a za to nemuset zpochybňovat pokoření zvířete před člověkem. Bohužel pak byla tomuto vládnoucímu schématu poplatná i díla známých myslitelů po celou dobu středověku a ještě několik set let po jeho oficiálním konci. René Descartes rozvinul vlivnou teorii, že zvířata nemají rozum a jsou to jen biologické stroje, takže skučení psa, když ho bijete, a utíkání před ranami jsou jen mechanické reflexy za účelem vyhnout se zničení těla. (Možná jste si právě povšimli, že jsem se tu nedokázal vyhnout obratu “za účelem“, který sám o sobě vlastně vypovídá o přítomnosti svobodné vůle.) Teprve Charles Darwin, kterého fanatičtí křesťané (především v Americe) dodnes proklínají, významně pomohl učinit přítrž popularitě tohoto oficiálního pohledu na zvířata, protože ukázal, že mezi člověkem a zvířetem není žádný zásadní rozdíl.

Neviditená hranice

Jak daleko posunout dělicí čáru mezi vědomými a nevědomými tvory? Určité řešení navrhl už před naším letopočtem Aristoteles, který odstupňoval duši na vegetativní, vnímavou a rozumnou. Tu první přidělil všem tvorům včetně rostlin, tu druhou zvířatům a lidem, tu třetí pouze lidem. Tím ovšem jenom rozmělnil jeden velký problém na několik menších. Aristoteles byl velký klasifikátor. Nevysvětloval, jen rozděloval bytosti a jevy do tříd. Pokud hledáme jedinou dělicí čáru, protože si myslíme, že cítit = mít vědomí = mít duši, Aristoteles nám odporuje, a načrtává dělicí čáry tři: pro duši jako takovou, pro cítění a pro rozum. Už rostliny mají duši (protože jsou podle něj tou nejnižší formou života), ale nevnímají, tudíž necítí. To privilegium mají až zvířata, a teprve člověk má prý duši úplnou.

Proč to můžeme stěží nazvat řešením našeho problému? Například proto, že to předpokládá ostré a nepřekonatelné hranice v definici mezi neživými věcmi, rostlinami, zvířaty a lidmi. Podle zmíněné evoluční teorie ale něco takového neexistuje. A pořád tu budou dohady, kam zařadíme hmyz, baktérie nebo viry. Kromě toho, rostoucí poznatky botaniků naznačují stále složitější vzorce chování u rostlin, než jsme v dřívějších dobách předpokládali. “Ukazuje se”, že rostliny cítí bolest a například aktivně bojují proti svému poškozování.

Prchavost duševní hodnoty

Sloveso “ukazuje se” jsem vložil do uvozovek. Protože něco takového nelze nikdy objektivně ukázat. Novinové články, které to tvrdí, si vymýšlejí. Jde o vnitřní stránku tvora, která je objektivně nedostupná. Je přímo poznatelná pouze subjektivně: Pokud chci vědět, zda rostlina něco cítí, musím se jí stát. Zdrojem věčných neshod o to, čemu máme přidělit duši či vědomí, je tento paradox. Na základě pozorovatelných jevů se pokoušíme usuzovat o objektivní existenci něčeho, co objektivně pozorovatelné není. Naše hypotéza je, že některá těl(es)a mají vědomí a některá ne, ale my nejsme s to přesvědčivě ukázat, která ano a která ne. Za takových předpokladů nemůžeme vyloučit, že i kámen má vědomí, jenom se nám neprojevuje. A naopak, že možná nemají vědomí ani ostatní lidé, jenom to tak vypadá, a ve skutečnosti jsou to biologické stroje, nebo chcete-li, filozofické zombie. Možná mám vědomí jenom já. To je totiž to jediné, co každý z nás opravdu ví. (Každý kromě již zmíněného Daniela Dennetta.) Existuje nějaké já, nějaké vědomí, a to vědomí je asociováno s mým tělem.

Možná namítnete, že máme ještě jednu možnost, a totiž ohodnotit “sílu mysli” číslem. Že to není otázka ano/ne, ale že existuje nějaká objektivní veličina, která každému tvorovi přiděluje stupeň jeho vědomí. Takto stupňovitě je mysl vskutku mnohými chápána. Vychází to z intuice, že např. pes má jednodušší, slabší či méně vyvinutou mentální stránku než člověk. Bohužel to ale jako řešení není o nic lepší než chápat mysl boolovsky ano/ne nebo aristotelsky stupňovitě. Potřebovali bychom nějaký vzoreček, který pracuje s měřitelnými veličinami. Ať už ale připravíme jakýkoli vzoreček, nebudeme si moci ověřit jeho správnost, protože “stupeň vědomí” se nedá změřit – dá se jen subjektivně zakoušet. Je to podobný problém jako s inteligencí, ale navenek ještě vyhrocenější, protože o inteligenci se mnozí domnívají, že je to aspoň něco objektivního a v principu ověřitelného. Hlavní potíž není v tom, jaké rozpětí hodnot budeme aplikovat na predikát “mít vědomí”. Hlavní potíž je v tom, jakým způsobem můžeme něco takového objektivně ohodnotit – a jakým způsobem ověříme, že to bylo ohodnoceno správně. Zkrátka, víme, že existuje nějaká mysl (protože ji sami zakoušíme), ale nemáme jak ji objektivně změřit.

Cesta po okraji?

Už tady by nás mohlo napadnout, že mysl (vědomí, duše, cítění) zkrátka není objektivní vlastnost věcí. Že ji můžeme vnímat pouze subjektivně, každý sám za sebe. Potom bychom ale museli připustit, že tento pojem nepatří do vědy v jejím materialistickém smyslu, do vědy, která pracuje jenom s (objektivně) změřitelnými veličinami. Dejme tomu, že máme zájem na zachování objektivní definice vědomí – ostatně, je zcela v pořádku dát přednost objektivnímu chápání pojmu, pokud ovšem nějaký vyhovující máme. Ale protože nemáme kudy vést rozdělující čáru mezi tím, co mysl má, a co ji nemá (případně mezi tím, co ji má “nenulovou”, a tím, co ji má nulovou), potom nám nezbývá než umístit všechny věci na “stejnou stranu barikády”. Jsou tu tedy dvě výše zmíněné extrémní možnosti: (A) vědomí mám jenom já a nikdo jiný (solipsismus), a (B) každá věc má svoje vědomí (panpsychismus). (Jak jsme říkali, existuje ještě extrémnější odpověď než A, a to zcela popřít existenci jakéhokoli vědomí, eliminativismus. Tu jsem si však dovolil předem vyloučit, protože je to absurdní popření sebe sama.)

Dlužno podotknout, že solipsismus je řešení pesimistické, a i když má v sobě přísnou logiku, nikdo ho nebere vážně. Nikomu se zkrátka nechce věřit, že lidé, které denně potkáváme a k nimž chováme city pro jejich vnitřní duševní stránku, ve skutečnosti žádnou vnitřní stránku nemají. K tomu se ještě vrátíme. Jmenujme teď problém společný pro obě radikání alternativy, a tím je jejich empirická nedůslednost. Ať už mysl všem věcem upřeme, nebo ji všem věcem přidělíme, rozhodujeme tu o existenci nebo neexistenci něčeho, co nelze zakoušet. Prostě buďto natvrdo věříme, že nic (kromě mě) nemá vnitřní stránku, nebo natvrdo věříme, že ji má všechno. To už jakožto čirá metafyzika nejenže nemůže být částí materialistické vědy, ale nemůže to být částí žádné (empiricky založené) vědy. Jinak řečeno, obě extrémní řešení jsou v podstatě stejně arbitrární, namátková, naslepo nahozená, jako jakékoli jiné.

Shrňme si to: Všechny výše zmíněné odpovědi na otázku “co má duši” mají ten zásadní problém, že se objektivně vyjadřují o něčem, co nelze objektivně ověřit. Jedná se tedy o teorie založené na čisté víře. Pouze dvě posledně zmíněné extrémní odpovědi (solipsismus a panpsychismus) mají alespoň tu ctnost, že svá neověřitelná tvrzení redukují na co nejstručnější a nejjednodušší formu.

Co nám tedy zbývá, abychom neporušili princip empirismu – tedy abychom nerozhodovali o něčem, co si nemůžeme ověřit? Můžeme buďto agnosticky prohlásit, že otázka existence ostatních vědomí je nerozhodnutelná (a pak musíme pojem vědomí vyřadit z oblasti vědy), nebo, jak již bylo naznačeno, přestat chápat vědomí jako něco objektivně existujícího. Pojďme si vysvětlit tu druhou možnost.

 

Vědomí jako pocit

Věci a tvorové kolem nás projevují nějaké chování. Buďto chování napohled triviální, totiž, že leží na místě jako pecky, nebo chování složitější mechanické, že se točí dokola jako ručičky hodinek či reagují na naše vstupy jako elektronika. A nebo chování tak složité, že už za ním vidíme nějaké záměry, vůli, mysl. Cizí mysl nelze “vnímat přímo” jako existující, nelze na ni ani “přímo usuzovat” z toho, co vnímáme – lze se pouze domnívat, že tam je. A protože nemáme k dispozici nic silnějšího než domněnku, nezbývá než usoudit, že právě v domněnce i spočívá její podstata. Není rozdíl mezi tím, kdy si myslím, že tam je, a kdy tam je “doopravdy”. Přesněji, mysl nebo vědomí nemůže existovat sama o sobě, nýbrž jen ve vědomí toho, kdo ji vnímá a posuzuje. V tomto smyslu můžeme říkat, že není objektivní, nýbrž subjektivní. Není absolutní, nýbrž relativní, kontextuální. Je to pocit. V okamžiku, kdy pociťuji, že vnímaný proces je oduševnělý, potom opravdu je (pro mě) oduševnělý. Ve chvíli, kdy cítím, že oduševnělý není, potom (pro mě) oduševnělý není. Obojí je chápáno kontextuálně, tedy relativně k mému duševnímu rozpoložení. Otázka, jestli je proces oduševnělý “sám o sobě”, nedává smysl. Proč? Protože o tom nemůžeme nic vědět.

Možná si teď kladete otázku, že pokud je vědomí toho druhého jen pocit, jaký má potom takový pocit smysl? V čem je užitečný? Jakou nám poskytuje informaci? Inu, vědomí jako pocit nám skutečně poskytuje informaci (narozdíl od vědomí “o sobě”). Je to pocit tajemství, zároveň i pocit života, zároveň i pocit posvátna. Je to pocit, že daný objekt mě může o něčem poučit, něčemu naučit, že ho mohu lépe poznat. Je to pocit, že je třeba věnovat tomuto objektu pozornost. Takový pocit nemůže být v dané situaci mylný. Ostatně, pocity nikdy nejsou mylné. Když cítím bolest, opravdu mě něco bolí. (Přesněji: není možné bolest zároveň cítit a přitom ji nemít.) Když cítím radost, opravdu mám radost. Podobně jako vědomí, ani bolest či radost neexistuje sama o sobě, ale jen v mysli toho, kdo ji cítí.

Iluze objektivity

Proč téměř nikoho nikdy nenapadlo, že vědomí je subjektivní vlastnost? Proč v tom téměř vždycky všichni hledají něco objektivního? Je to za prvé nejpíš proto, že máme tendenci vědomí nebo život mylně přisuzovat objektům, místo abychom jej přisuzovali procesům. Predikát života se primárně vztahuje ke konkrétnímu procesu. Živost či oduševnělost nějakého objektu je až sekundární relace, a je platná tehdy, když objekt dlouhodobě vykazuje oduševnělé chování. (Chování je proces nebo skupina procesů.) Obvyklé objekty (jako kameny, zvířata nebo lidé) jsou objektivně pozorovatelné, což vyvolává mylný dojem, že i jejich živost nebo oduševnělost musí být objektivně rozhodnutelná.

Za druhé, existuje přecejen výrazná pravidelnost či korelace v tom, co jednotliví lidé pokládají za živé či neživé, oduševnělé či neoduševnělé, a také proč. Zkrátka se velmi často shodneme v živosti nebo neživosti věcí. To vytrvale vyvolává naději v nějaký jednoznačný objektivně platný systém. A kde je naděje v objektivní platnost, tam se objektivní platnost hledá, protože to představuje vítězství nad konkurenčními teoriemi a protože tak si to koneckonců žádá objektivní věda, tak si to žádá mýtus jediné pravdy.  Bohužel (nebo bohudík), všechna objektivní a absolutistická pojetí množiny oduševnělých bytostí selhávají na subjektivním a nezměřitelném charakteru vědomí.

Za třetí, není to na první pohled lákavá představa, že každá bytost existuje jen potud, pokud ji za bytost nějaká bytost považuje. Dokonce to působí absurdně, protože pojem vědomí je v naší mysli zakořeněn jako něco absolutního, jako něco, co buď je, nebo není, a ne, že to bytostně závisí na něčím názoru. Jak jsme již ale říkali, my nemáme možnost zjistit, jak je to “doopravdy”, což by z vědomí dělalo nepozorovatelnou a zbytečnou entitu. A my přesto cítíme, že je pozorovatelná. A to proto, že jeho existence je dána přímo tím, že ho cítíme. Není to existence v tradičním slova smyslu, je to existence subjektivní, relativní, kontextuální – stejně jako existence pocitů. Jenže zatímco pocity se obvykle vztahují k našemu tělu, pocit vědomí nebo života se vztahuje i k cizím tělům.

Cesta mezi nutným a možným

Srovnejme tento pohled s extrémními perspektivami solipsismu a panpsychismu. Jediná věc, o které nutně cítím, že má vnitřní stránku, je moje tělo, protože ve chvíli, kdy něco cítím, je to vždy právě moje tělo, které projevuje svou vnitřní stránku. Proto je solipsismus jedinou bezpečnou baštou skeptiků. Ale pokud si solipsista myslí, že nelze vnímat duši u žádného jiného těla, než u toho svého, pak se mýlí. Většinu času cítíme život všude kolem sebe. Solipsistův omyl spočívá v zjednodušení, že pokud nějaké vědomí nevnímáme nutně, pak neexistuje. Zvířata i lidi kolem sebe si skutečně logicky bezesporně můžeme představit jako “automaty bez vnitřní stránky”, a proto není logicky nutné je vnímat jako oduševnělé. Ale podstatné je, že je to možné – a ve chvíli, kdy to děláme, jsou to pro nás bytosti. Jak jsme říkali, bytost je pojem kontextuální. Bytost či nebytost “sama o sobě” nedává smysl.

A na druhou stranu, u jakékoli věci se “může stát”, že bude vnímána jako oduševnělá. To znamená, že každá věc je živá potenciálně. To panpsychistovi stačí, aby ji označil za živou “o sobě”. (Neříkám ovšem, že panpsychista takto přímo uvažuje.) Panpsychismus přehlíží rozdíl mezi možným a skutečným, nebo přesněji mezi tím, co je vnímáno, a co vnímáno být může. Je to podobný omyl, jako kdybychom věřili, že všechno existuje, protože všechno můžeme vnímat. Problém je tu rovněž v mlhavém pojetí pojmu “možnost” jako něčeho absolutního .

Na jednoduše položenou otázku “kolik je duší” neexistuje smysluplná odpověď, stejně tak jako neexistuje odpověď např. na otázku “kolik věcí je vlevo”. Jistě bychom však rádi našli alespoň nějakou relativně stabilní odpověď na to, co má vědomí, aniž bychom museli brát neustále v úvahu momentální kontext tohoto pojmu. A to je právě to, co dělá nebo udělá v životě z praktických důvodů každý z nás a co děláme jako společnost – určujeme si relativně stabilní kontext, ze kterého budeme posuzovat živost věcí. Např. “živé jsou rostliny, zvířata a lidé”, “živé je všechno, co je schopno se rozmnožovat a metabolizovat”, “živé je vše, co podléhá evoluci” atd. Není divu, že na žádné takové definici se nemůžeme dostatečnou měrou shodnout, a že každá taková definice bude neúplná, nedostačující, nebo příliš vágní. Je to, jako bychom chtěli nějakým objektivním výčtem shrnout všechny jevy, které jsou zajímavé, objevné nebo překvapivé. Ale věc není překvapivá, protože patří do nějakého výčtu nebo má nějaké objektivní vlastnosti. Věc je překvapivá, protože mě v určitých situacích překvapuje. A potom je překvapivá právě v kontextu takových situací, a ne sama o sobě. Oduševněnost věci je celkem důležitá praktická informace. Kdybychom oduševnělost chápali objektivně, a tedy jako metafyzickou nezjistitelnou vlastnost, byla by nám úplně k ničemu.