“Svoboda je, že si můžu dělat, co chci”, bude asi první odpověď, která přijde člověku na mysl. A není v zásadě důvod takovou intuitivní definici odmítat. Nikdo s ní nemá problém, dokud nezačneme rozvíjet její politické nebo sociální implikace, které lze zhruba zobecnit touto otázkou: “Jak by to asi vypadalo, kdyby si tu každý dělal, co chce?”

Otázka to je v určitém smyslu jistě legitimní, ale podstatné je, že se netýká definice svobody samotné, nýbrž toho, jak svobodu aplikovat ve společnosti. A v tomto smyslu z naší prvotní definice jistě vyplývá, že přinejmenším někdo musí svou svobodu omezit, protože když dva lidé zároveň chtějí mít jednu a tutéž nedělitelnou věc, pak alespoň jednomu z nich se jeho přání nesplní. Známá fráze “svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého”, původně pocházející nejspíš od J. S. Milla, se týká stejného problému: rozdělení svobody ve společnosti, a nikoli vymezení, co to svoboda vůbec je.

Matematický vzorec

Z úvodní formulace ale není zcela jasné, jestli je taková věc vůbec splnitelná. Podle určité extrémní interpretace by z toho vyplývalo, že nikdo nemůže být svobodný, protože každý z nás si občas přeje dělat něco, co dělat nemůže. Pojďme tedy zkusit formulovat přesněji, co to svoboda znamená a jak se “spočítá”.

Svoboda jedince se téměř nikdy nevztahuje k celému jeho životu od narození až do smrti. Vztahuje se spíše k jednotlivým obdobím nebo jednotlivým situacím. Proto neuděláme chybu, když tento pojem relativizujeme na nějakou množinu myslitelných činností, jež přicházejí v dané situaci v úvahu. V elementárním případě (a stále racionálně zcela oprávněném) můžeme svobodu vztahovat k jediné činnosti v konkrétní situaci – např. jestli se právě teď mohu napít čaje.

Jak jsme řekli hned na začátku, svoboda se týká toho, co chci, a nikoli jen toho, co můžu. Jestliže můžu ve vězení hrát pingpong nebo na klavír, pak to moji velmi omezenou svobodu zvětšuje pouze v případě, že vůbec někdy mám zájem hrát pingpong nebo na klavír. Pouhé zvětšení počtu věcí, které můžu, se týká spíše vzrůstající moci než svobody. Sultánova dcera po vzoru pohádek má velikou moc, neboť může každý den nosit nové šaty a šperky, může každému poroučet, každému poddanému srazit hlavu. Ale pokud si nic z toho nepřeje a místo toho si přeje volně a bez dozoru se procházet po ulicích, nebo si vybrat manžela podle svých sympatií, pak je její svoboda (přinejmenším z jejího pohledu) dosti omezená – a to do té míry, že to může být zdrojem výrazné psychické nepohody.

Z této myšlenky v zásadě vychází i buddhistický ideál vyvanutí všech potřeb. Jestliže něco chci a nemám (či přesněji chci dělat a nemůžu), pak jsou dvě cesty, jak v tomto směru dosáhnout spokojenosti: buď to získat, nebo to přestat chtít. Jestliže v dané situaci něco nemůžu dělat, pak jsou dva způsoby, jak se tím nenechat vnitřně omezovat: Buď změním situaci, abych to dělat mohl, nebo to prostě nebudu chtít. Někdy je snazší to, někdy ono. Buddhistický ideál směřuje výhradně k tomu druhému.

Nicméně si nemyslím, že by vyvanutí všech potřeb byla cesta, jak dosáhnout úplné svobody. Ten, kdo nic nechce, k ničemu nesměřuje, není ničím přitahován – ten je mrtvý. Život se přímo vyznačuje směřováním k něčemu a snahou něčemu jinému se zase vyhnout. Jak velkou svobodu má mrtvé tělo? To je otázka beze smyslu. V matematice bychom řekli “neplatný výraz”.

Můžeme tedy zformulovat matematický vzorec svobody, který odráží tyto intuitivní postřehy? Navrhuji symbolické vyjádření

S = (ch & m) / ch

kde S jako svoboda je poměr mezi

• (ch & m)… tím, co chci a zároveň můžu, a
• ch… tím, co chci (nezávisle na tom, jestli to i můžu),

čili jde doslova o míru toho, jak “si můžu dělat, co chci” – vztaženou samozřejmě na danou konkrétní situaci (a nikoli nutně na celý život).

Pokud můžu všechno, co chci, svoboda má maximální hodnotu 1. Pokud nemůžu nic, S = 0. Pokud nechci nic, S je neplatný výraz. Když se ptáme na svobodu ohledně jediné věci, potom přicházejí v úvahu jen tři výsledky: (a) jsem v tom svobodný (když to chci a můžu), (b) nejsem v tom svobodný (když to chci a nemůžu), (c) neplatný výraz (když to nechci).

Možná byste navíc chtěli, aby svoboda vzrůstala s mocí? Tedy s tím, čím více věcí můžete (ale zároveň chcete)? Připadá mi to z hlediska intuice sporné, ale můžete o tom popřemýšlet…

Problém relativity

Jak jsme uvedli, svoboda je relativní v tom, že ji můžeme nechat vztahovat k různým situacím – k různým specifickým částem života jedince. V tom snad není nic problematického. “Bohužel”, relativita prosakuje do definice z více směrů a komplikovanějším způsobem. Týká se významu pojmů, ze kterých je svoboda složena, tj. pojmů “můžu” a “chci”, možnosti a vůle.

Uveďme příklad: Zloděj mi hrozí pistolí a chce peníze. Z fyzikálního hlediska můžu jeho požadavek odmítnout. Z hlediska psychologického to však udělat nemůžu (protože by mě možná zastřelil, a takové riziko podstoupit nechci). Moje svoboda tedy je i není ohrožena, podle hlediska, z něhož je situace nahlížena. Stejně problematická je otázka, zda mu peníze dát chci. Na jednu stranu mu je dát nechci, například proto, že si je nezaslouží. Na druhou stranu mu je dát chci, protože jinak by mě zastřelil. Když mu je odevzdám, dělám to z jednoho pohledu nedobrovolně (protože mě k tomu donutil), z druhého pohledu dobrovolně (protože jsem to sám vyhodnotil jako lepší možnost v dané situaci), a tak opět nelze jednoznačně říct, zda má svoboda byla narušena. Narušena byla pouze v jedné ze čtyř kombinací výše uvedených hledisek, a totiž v takové, kde akt “odmítnutí lupiče” je interpretován jako něco, co chci, a zároveň jako něco, co nemůžu.

Většina lidí se snad přes všechnu relativitu shodne na tom, že vybírat peníze pod hrozbou násilí je akt narušující svobodu. Nicméně mnohé životní situace mají totéž schéma a jsou opravdu sporné. Jsou to situace, kdy jste postaveni před rozhodnutí, které byste “za normálních okolností” neučinili (nebo ho prostě učinit “nechcete”), ale pokud jej neučiníte v dané situaci, dostanete se do situace, která bude horší, než když ho učiníte.

Je z této relativity nějaká cesta ven, nějaký jednoznačný návod, jak posoudit, které hledisko vybrat pro určení “skutečné svobody” jedince? Asi těžko. Pojmy chtít a moci, které jsou ve hře, mají potenciálně neomezenou složitost. Jen jedno je zřejmé: svoboda není fyzický stav věcí, který by se dal objektivně rozsoudit. Je to především pocit. A proto o stavu mé svobody nemá nárok rozhodovat někdo jiný, podle svých vlastních měřítek, co bych snad měl chtít, nebo co by on chtěl na mém místě, a co si on myslí, že můžu. Jakkoli málo to zapadá do politických a ideologických příruček, svou svobodu nejlépe posoudím jen já sám.