Pojem strašidelné údolí (uncanny valley) je spojen s emoční odezvou, kterou v člověku vyvolává simulace člověka robotem nebo 3D animací. Nebo zombie, sáhneme-li do oblasti populární fantazie. O tomto jevu se široce diskutovalo v souvislosti s různými 3D filmy nebo hrami, naposledy snad s hrou “Mass Effect: Andromeda”. V určité fázi, kdy je podobnost velmi silná, ale ne dost silná na to, aby byla simulace neodlišitelná, nastává negativní emoční reakce: simulace působí strašidelně, nepřirozeně, odpudivě. Mluví se tu o údolí, protože v hypotetickém grafu závislosti jde o oblast, kde je emoční odezva záporná, zatímco všude jinde je kladná.

Na české wikipedii se můžeme dočíst, že strašidelné údolí je pouze hypotetické a tento jev nebyl dokázán ani vyvrácen. Při rozboru jednotlivých kandidátů na strašidelnost se nejspíš ukazuje, že zdaleka ne každému připadají strašidelné či nepřirozené. Když se však zamyslíme nad širším etologickým významem jevu, nezbyde než učinit závěr, že odpovídá čemusi zcela reálnému: Jedná se o obecný proces třídění jedince (nebo jeho jednotlivých znaků) do kategorií (1) cizí – (2) nepřítel/nemocný/zrůda – (3) našinec. Věci či bytosti, které se nám vůbec nepodobají, v nás, obecně řečeno, žádné zvláštní emoce nevyvolávají. Například strom, jakožto objekt člověku zcela nepodobný, může být tlustý nebo štíhlý, stát rovně nebo nakřivo, mít větve rovné nebo křivé, nízko nebo vysoko, s listy nebo bez – nic z toho nás nevyvede z emoční rovnováhy. Podle pravidla myšlenkové perspektivy, čím více se bytost podobá člověku, tím jsme jakožto lidé citlivější na její přesný vzhled a chování. Důvod je nasnadě: umožňuje nám to rozpoznat jedince vadné nebo nemocné a vyhnout se tak případným problémům vyplývajícím z přímočaré komunikace s nimi. Odpor k něčemu, co je mi druhově podobné, ale poněkud odlišné, je s největší pravděpodobností vrozená nutnost. Vrozená z části, a z části daná kulturně. Na úrovni kultury pak jsme schopni rozpoznat jedince vadného/odlišného po psychické stránce, ale i cizince téhož živočišného druhu, který může být nepřítelem. Z toho vyplývá směs strachu a odporu, jež v nás vyvolávají vnitřní negativní puzení k úniku, respektive k agresi, obecně k opatrnosti.

Jakožto širší fenomén se toto “údolí” ovšem projevuje i v jiných specifických oblastech než je kybernetika nebo 3D animace. Například v jazyce a řeči. V tomto případě se jedná o složku kulturní, nikoli vrozenou. Řeč je do značné míry závaznou formou komunikace, má svá ustálená pravidla. Kdo je dodržuje, je našinec. Kdo používá pravidla zcela nesrozumitelná nebo cizí, je cizinec. Kdo porušuje jen některá pravidla, ten je (v přímočarém pojetí) nedovyvinutý, vadný, divný nebo nepřizpůsobivý. Na to, že existují podobné jazyky, “pitvořící češtinu”, si zvykáme různým způsobem a do různé míry, která je dána i tím, jak moc se s danými jazyky setkáváme. Mnozí Češi mají emoční problém s některým moravským nářečím nebo se slovenštinou. Čeština prý zní Polákům legračně, totéž platí i v opačném směru. Je z toho vidět, že míra a způsob, jak je ono strašidelné údolí formováno, je silně subjektivní.

Domnívám se, že výraz “údolí” je pro tento obecnější fenomén ve skutečnosti velmi nevhodný. Očividné je, že na určité (subjektivní) úrovni podobnosti nastává zvýšení pozornosti. Je to právě ta oblast, která byla nazvána strašidelným údolím. Oblast, kde dochází k dojmu, že daná instance sice patří k našemu druhu, ale je trochu odlišná. Ne však nutně vadná. V některých případech může totiž působit komicky, což je emoce spíše kladná, jindy může vyvolávat prostou zvědavost či zájem. Údolovitost údolí je tedy poněkud pochybná. A co se týče oblastí mimo údolí – tedy věcí zřetelně odlišných od našeho druhu či naopak věcí zřetelně do něj patřících – tam většinou o míře kladnosti vůbec nelze rozhodovat. Mám snad člověka vnímat kladně, protože je člověk, a např. botu záporně, protože to člověk není? Nebo naopak?

Původní graf se zdánlivě jasně definovanými hodnotami se tak obrací v trosky. Tím se nakonec přirozeně dostáváme k vysvětlení, proč je tento fenomén záhadou a proč jeho existence není jasná. “Strašidelné údolí” existuje, ale za prvé je silně subjektivní a prakticky nevypočitatelné, a za druhé vůbec nevypovídá o tom, o čem se tváří vypovídat. Nejde tu o žádný graf mezi podobností a hodnotou emocí. Jde o prostý proces identifikace všeho, co je “divné”, jakožto věcí ležících na pomezí toho, co je naše, a co je cizí. Světe, div se – někde mezi kategoriemi nelidí a lidí se nacházejí divnolidé.