Tendence vědců k metafyzickému realismu má své přirozené důvody. Vědec – a především vědec “základních” věd jako je fyzika nebo chemie – hledá jednoduché a přesné zákonitosti pro složité jevy, aby je mohl snadno vysvětlit a snadno předpovědět. Toho však nelze dosáhnout, pokud by věda měla subjektivní charakter, pokud by pozorované záviselo netriviálním způsobem na pozorovateli.

Vědec potřebuje věřit, že jeho zkoumání má trvalejší smysl, že se může dobrat pevné pravdy. Prahne po jistotě, že jde správným směrem, že jeho hledání není iluzorní, že jeho výsledky nebudou vzápětí odhaleny jako bezcenné, nahrazeny zcela odlišnou a lepší teorií. Uspořádání světa, které něco takového zajišťuje, je podmíněno existencí jediné objektivní reality. Svět musí podléhat relativně jednoduchým a přesným zákonům, které jsou navíc poznatelné. Musí existovat nějaká správná metoda, která nám zajistí ne-li rovnou poznat fundamentální zákony vesmíru (vyžadovat něco takového by vzhledem k historické zkušenosti bylo dost troufalé), pak alespoň k jejich poznání limitně směřovat. Ale to nestačí: ona správná metoda vědeckého poznání musí být právě ta, kterou nyní ve vědě uplatňujeme. Jedině za těchto předpokladů může věda jako fyzika směřovat k cíli, k “pravému” a “dokonalému” poznání vesmíru.

Jak je vidět, víra o jistotě racionálního poznání je sama dosti iracionální. A už více než půl století dostává těžké rány hned z několika směrů. Jednak v mikrosvětě, kde se opravdu ukazuje, že realita záleží na tom, kdo ji pozoruje. Rovněž i na velkých kosmických měřítkách, kde se ukazují nepravidelnosti v působení gravitace, a v zájmu jejího zachování vědci dokonce cítí nutnost postulovat významné hypotetické entity jako je temná hmota. Mimo fyziku nám teorie chaosu ukazuje, že k vysvětlení a předvídání některých jevů nestačí popsat hypotetické základní síly, kterými se řídí jejich hmotné části. Ilja Prigožin zastával názor, že většina jevů v přírodě je nelineárních, chaotických. Vzkvétající interdisciplinární věda o komplexitě (kterou bychom snad mohli trochu počeštit jako “komplexologii”) mu dává za pravdu.

Představa světa jako dobře šlapajícího deterministického stroje vzala za své poměrně dávno, jakmile zesílilo podezření, že objekty mikrosvěta nejsou jasně definovány a chovají se nahodile. Vědecký realismus tím byl potenciálně ohrožen: Pokud sám vesmír neví, čím se řídí, jak to máme vědět my? Ale jeho zastánci se dokázali adaptovat i na tento problém: Stačí, že víme, že vesmír neví! Ať tak či onak, zase nám nikdo nemůže dokázat, že nemáme absolutní pravdu, nebo že naše teorie není nejlepší možná, nebo že k takové alespoň neomylně nemíříme!

Problém ovšem není v nějakém vyvrácení absolutní pravdy. Problém je, zda tento pojem a s ním i celý realismus vůbec dává smysl, zda neobsahuje vnitřní spor. Těžkou výzvou doktríně realismu je problém tzv. nedostatečného určení, nebo jeho určitá část, která se v anglické literatuře nazývá contrastive underdetermination. V podstatě vychází z Descartovy skepse o démonu, který může klamat mé smysly, takže si nikdy nemohu být jist, co je skutečné. Problém nedostatečného určení je však rozveden poněkud hlouběji: Každá současná fyzikální teorie T může mít tisíce odlišných variant, které na současných empirických datech sedí stejně dobře jako T. Na neprozkoumaných datech se může lišit, to už není tak podstatné. Podstatné je, že kritérium empirické adekvátnosti (což je jediný způsob, jak rozlišit potenciálně pravdivou teorii od nepravdivých) nestačí k tomu, abychom poznali, která teorie je lepší, nebo která je “pravá”, pokud je na výběr více možností. Co nás tedy může opravňovat k optimismu, že teď už známe onu absolutní pravdu? K optimismu, který zatím pokaždé selhal?