Všechny fenomény světa můžeme klasifikovat dvěma druhy vysvětlení či motivace: příčinou a účelem. Pokud motiv úplně chybí (je neznámý), mluvíme o pseudomotivu zvaném náhoda. Se všemi třemi druhy vysvětlení se setkáváme na každém kroku a nejsme s to vyjádřit jeden pomocí jiného. Přesto jsou chápány jako NErovnocenné: Vládnoucí vědecké paradigma uznává příčinnost i nahodilost, ale zavrhuje účelovost (teleologii). Proč?

Evoluce jako mechanický princip?

Je to svým způsobem velmi pochopitelné. “Nižší” empirické vědy (fyzika, chemie) se zabývají kauzalitou, “vyšší” (biologie, psychologie) zase teleologií. Mají-li být všechny jevy světa redukovány na fyziku (jak se věří), účelovost musí být redukovatelná na příčinnost. Ostatně, leckterý biolog poplatný tomuto paradigmatu bude popírat, že by se jeho obor týkal účelovosti, a skutečně bude trvat na tom, že každý účel je jen zakuklená příčina. Ovšem zakuklená poněkud spletitě, bude muset dodat, protože je známým faktem, že biologové si nedokážou pomoci a mnohé biologické jevy musí popisovat skrze účel. Popisovat je jako příčinu je totiž velmi nepohodlné, neprůhledné a – v neposlední řadě – málo užitečné.

Proč má například ryba ploutve? Prvotní mýtické schéma buďto nepodává žádné vysvětlení (kdo vleze do vody, ten se prostě může proměnit v rybu), nebo vysvětluje tento jev pomocí účelu a záměru (božstvo dalo rybám ploutve). Běžně říkáme, že ryba má ploutve a žábry, aby mohla plavat. Darwinova evoluční teorie tento mýtus popírá a převrací: Ryby mají ploutve, protože jejich předkové, kteří se náhodnou mutací narodili s něčím jako ploutev, získali lepší šance na přežití a rozmnožení. Darwin tak zredukoval účel na kombinaci náhody a příčiny. Tím jsme získali ideologickou zbraň, která nás podporuje v názoru, že účelovost světa je iluzorní, zatímco jeho příčinnost je reálná. Že příčina je základním a pravým motivem dění, zatímco účel je jen odvozený a nepravý.

Povšimněme si ale, že vysvětlit účel pomocí pouhé příčiny se Darwinovi nepodařilo, stejně jako nikomu jinému. (Ne, že by se o to výslovně snažil.) Na pomoc musela přijít ještě náhoda, která představuje neznámé a nepochopené – zdánlivě objektivizovaná do absolutního principu. Ani zdaleka neumíme podat predikovatelný mechanismus vzniku konkrétních mutací, a už vůbec ne mechanismus přežití tvora. Mlhavý pojem účelu jsme nahradili o nic méně mlhavou kombinací příčiny a náhody. Máme snad právo nazývat to redukcí? Můžeme to nazývat důkazem, že příčinnost je základnější než účelovost? Nemůžeme. Jenom jsme jeden pojem převedli na jakousi snad synonymní dvojici. Redukcionista chce věřit, že účelovost je falešný motiv dění – ale nemá k tomu ani důkaz, ani se bez tohoto pojmu v praxi neobejde.

Dovolte mi objasnit, že mým cílem v žádném případě není napadat Darwinovu evoluční teorii. Co zde kritizuji, je tendence vyvozovat z ní metafyzické důsledky. V předchozím článku jsem popisoval, že s kauzalitou coby zákonem světa to nebude zdaleka tak horké. A podobně na tom bude i teleologie. V tomto článku ji však braňme proti nařčení (nebo představě), že je ve vědě zbytečná a nahraditelná.

Příčina je motivem hmoty, účel je motivem mysli

Zdálo by se, že je tu ještě jeden závažný důvod, proč považovat příčinu za důležitější motiv dění, než je účel. Příčina se vztahuje ke konkrétní situaci. Pokud v dané situaci dokážeme identifikovat příčinu, můžeme předpovědět další dění. Příčina je plně zakotvena v přítomnosti. Účel se vztahuje k nějaké budoucí situaci, jíž je třeba dosáhnout a která v danou chvíli neexistuje. Proto, uvažuje redukcionista, je příčina aktuálním a reálným motivem a účel je neaktuální a nereálný, vždyť ho ani nemusí být dosaženo. A vše nereálné je potřeba redukovat na reálné.

Jakkoli se to může zdát “potřeba”, nic nenasvědčuje tomu, že je to možné. Ve skutečnosti jde pořád o tentýž přešlap: snaha redukovat složité pojmy na jednoduché, i když danému jevu nerozumíme a nemáme prostředky rozhodnout, zda redukcí nedojde k ochuzení. Redukce zbytečných pojmů v exaktních vědách je dobrou praktikou, jak vyčistit prostor od nefunkčního smetí. Špatnou praktikou se to stává, když se exaktní věda vyleje z břehů a zaplaví oblast, kde se zkoumají mnohem složitější fenomény než elektřina v drátech nebo vzájemné narážení šutrů.

Položme tentýž redukcionistův argument ještě do jiného světla: Účel je jen tam, kde je nějaká mysl. Ta mysl něco chce, k něčemu směřuje, a to se jí stává účelem. Ale mysl je jen zvláštním případem uspořádání hmoty, říká materialista – hmoty, která se řídí zákonem kauzality. Tak je účelovost jen zvláštním případem kauzality a můžeme ji pomocí kauzality i vyjádřit.

Jak už jsme říkali, ještě nikomu se nepovedlo vyjádřit účel čistě pomocí příčiny. Vždycky ji musela provázet náhoda, neznámo, tajemství. Čemu podléhá to neznámo, můžeme jen fantazírovat. (Ostatně, ani moderní fyzika se nemůže zbavit náhody a neurčitosti, vždyť byla sama donucena ji inkorporovat v teorii kvantové mechaniky.) Co když svět funguje opačně, primární je mysl a motivem všeho je účelovost, a naopak kauzalita je jen jejím zvláštním případem? Kauzalita je tak vyložena jako průhledný druh účelu, a to takový, který je splňován jediným možným způsobem.

Podobně totiž přemýšleli lidé před příchodem strojů. Vše, co se hýbe, je živé, a vše, co se děje, je důsledkem něčí vůle, viditelně nebo skrytě. Nenajdete v tom žádný spor, je to zkrátka tak trochu doplňkové paradigma k tomu modernímu, mechanistickému. Aristotela, který uznával jak kauzalitu, tak teleologii, bychom snad mohli označit za mezník mezi oběma érami. Křesťanský středověk v tomto stavu problém zakonzervoval, dal otázce novou odpověď (totiž, že vše je důsledkem božího plánu) a vytvořil si tak nové otázky a paradoxy. Poté, s příchodem strojů a skrze staletí trvající snahu nalézt jednoduché zákony pro ovládání světa – jako je točení hřídelí, přepínání páček, mačkání tlačítek nebo psaní příkazů do počítače – se prosadila víra, že takové zákony existují. A je to onen po staletí děděný mýtus jediné pravdy, co nám stále našeptává, že tohle (nebo tamto) je jediný správný způsob pochopení světa.