Od časů, kdy jsme vesmír přestali vnímat jako celek věcí kolem nás a chápeme ho spíše jako samotný prostor, tato otázka nás znepokojuje. Jestli vesmír někde končí, tak co je za ním?
Než se ale vůbec můžeme pokusit ji zodpovědět, je třeba si uvědomit, že slovo “vesmír” má nejméně dva významy: (1) metafyzický, jako souhrn všeho, co existuje, a (2) fyzikální, jako omezený souhrn hmoty v omezeném časoprostoru, který je předmětem zkoumání fyziky, přesněji kosmologie. Rozdíl je to důležitý, protože z nekonečnosti toho prvního nevyplývá nekonečnost toho druhého, a naopak, z konečnosti druhého nevyplývá konečnost prvního. Vesmír ve druhém smyslu (můžeme mu říkat “náš vesmír”) je ten, o kterém se říká, že začal Velkým Třeskem. O tom, jak začal velký, hypotetický vnější vesmír (můžeme mu říkat třeba “všehomír”), nemáme tušení, a ať si myslíme cokoli, nemůžeme si to empiricky ověřit, neboť jednoduše nelze navštívit nekonečné množství míst, abychom mohli posoudit, co tam je.
Pokud tedy fyzici s rozumnou mírou jistoty naleznou či experimentálně dokážou hranice výskytu hmoty, za nimiž je prázdno až kam lze dohlédnout (nebo za nimi dokonce není ani prostor), potom mohou s danou mírou jistoty říci, že náš vesmír je konečný. Dodejme, že konečnost našeho vesmíru je opravdu s rozumnou mírou jistoty fyzikálně ověřena. Nelze však říci, jestli je něco za jeho hranicemi (nebo kdekoliv “mimo”), co tam je a jak je to velké.
Když jsme si toto rozlišení vysvětlili, můžeme přistoupit k druhé části problému, a totiž k otázce, zda mají takové otázky smysl. Nejde tu o to, zda bude kvůli nim levnější chleba. Ptejme se, zda vůbec mají odpověď, neboli, zda odpovědi na ně vůbec mají nějakou pravdivostní hodnotu. Jestliže něco nelze zjistit (a odpověď na nekonečnost všehomíra zjistit nelze), potom se pro nás vůbec nic nezmění, ať je všehomír reálně nekonečný, nebo není. A naopak, kdyby se pro nás něco měnilo v závislosti na tom, zda je vesmír reálně konečný nebo nekonečný, znamenalo by to, že konečnost nebo nekonečnost vesmíru je poznatelná. Jenže ona poznatelná není, jak jsme ukázali na konci druhého odstavce. Ať se na to díváme tím nebo oním směrem, nekonečnost vesmíru vychází jako problém iluzorní, otázka bez skutečného významu.
Podobné smysluprázdné problémy vznikají, kdykoli se člověk pokouší “odmyslet si sama sebe” a představit si objektivní pohled samotného vesmíru či hypotetického vševědoucího Boha. Čím je jev vzdálenější ode mne jako vnímajícího subjektu, tím méně je vnímatelný, méně mě ovlivňuje a má menší význam. Ptát se na věci nekonečně vzdálené znamená ptát se na věci s nulovým významem, věci smysluprázdné, věci zcela mimo náš vesmír, věci neexistující.
