Jezuitský misionář Paul Le Jeune, který působil na začátku 17.století v Kanadě mezi kmeny Montagnaisů a Hurónů, podal jednu z prvních písemných výpovědí o zvycích tamních indiánů. Ačkoli Le Jeune pohrdal životním stylem “divochů” a ačkoli jeho cílem – coby misionáře – bylo zničit jejich kulturu, nakonec se mu podařilo spasit jen zlomek z duší, o které usiloval, a mnohem významnější je tedy jeho nechtěná zásluha na zachování kulturního odkazu těchto kmenů. Předpokládám, že k jeho jedinečnému svědectví se ještě vrátíme, pro začátek ho nechme mluvit o indiánských písních Montagnaisů (rovněž známých jako Innu). Následuje překlad úryvků doplněný jen nadpisy odstavců:

 

Tisíc účelů

“Divoši jsou velcí zpěváci. Zpívají, jako většina národů světa, pro zábavu i ze zbožnosti, která v jejich případě znamená pověrčivost. Melodie, které zpívají pro potěšení, jsou obvykle smutné a těžké. Myslím, že občas zpívají něco veselého, zvláště děvčata, ale většinou jsou jejich písně těžké, zádumčivé a nepříjemné; nevědí, jak spojit akordy v sladkou harmonii. Používají v písních jen pár slov a střídají tóny, ne slova. Často jsem slyšel mého divocha [tj. mého hostitele] zpívat dlouhou píseň s těmito třemi slovy: “Kaie, nir, khigatoutaouim”, “A ty taky uděláš něco pro mě”. Říkají, že my napodobujeme v písních zpěv ptáků, a neopovrhují tím, protože téměř všichni mají potěšení ze zpěvu i z poslouchání zpěvu druhých. A přestože jsem jim říkal, že tomu nerozumím, často mě vyzývali, abych jim zazpíval nějakou píseň nebo modlitbu.

Pro zpěv svých pověrčivých písní mají tisíc účelů. Čaroděj, o kterém jsem už mluvil, mi dal k tomu vysvětlení: Dva divoši, kteří byli kdysi ve velkém nebezpečí smrti hladem, dostali radu, že dojdou útěchy, pokud budou zpívat. A tak se i stalo, protože poté, co zpívali, našli něco [zvěř] k jídlu. Nevěděl však, kdo jim tu radu dal a jak [1]. Nicméně od těch dob celé jejich náboženství spočívá hlavně ve zpěvu, k němuž používají těch nejvíce barbarských slov, jaká jim jen přijdou na mysl. Následující slova zpívali při dlouhém pověrčivém obřadu trvajícím více než čtyři hodiny: “Aiasé, manitou, aiasé manitou, aiasé manitou, ahiham, hehinham, hanhan, heninakhé hosé, heninakhé, enigouano bahano anihé ouibini naninaouai nanahouai nanahouai aouihé ahahé aouihé”; uzavírajíce zvoláním “ho! ho! ho!” [2] Ptal jsem se, co ta slova znamenají, ale nikdo mi je nemohl vyložit; protože vpravdě nikdo z nich nerozumí tomu, co zpívá, kromě melodií, které si zpívají pro zábavu.”

 

“Bubny” Montagnaisů

“Své písně doprovázejí hrou na bubny. Ptal jsem se na původ toho bubnu a stařec mi řekl, že se snad někomu zdálo ve snu, že by to mohla být dobrá věc, a tak se buben začal používat. Považuji za nejpravděpodobnější, že tuto pověru převzali od okolních kmenů, protože mi někdo řekl, že hodně napodobují Kanaďany [indiány] žijící směrem ke Gaspé, kmen ještě pověrčivější než kmeny z tohoto kraje.

Tento buben má velikost tamburíny a skládá se z kruhu o průměru tří až čtyř délek prstu a ze dvou kůží pevně přes něj natažených na obou stranách. Dovnitř vloží kamínky, aby bylo víc hluku. Průměr těch největších bubnů je asi na velikost dvou dlaní. Říkají mu chichigouan, a slovo nipagahiman znamená “hraju na tento buben”. [3] Nebuší do něj jako naši Evropané, ale otáčejí s ním a třesou, aby kamínky uvnitř chřestily. Bouchají s ním o zem, buďto hranou, nebo čelem. Čaroděj provádí s tímto nástrojem tisíc opičích kousků. Účastníci mají často v rukách hůlky a všichni najednou buší do kusů dřev, do rukojetí tomahawků nebo do svých ouraganů – do misek obrácených dnem vzhůru. Do toho rámusu přidávají svoje písně a výkřiky, řekl bych, že přímo vyjí, když se rozvášní. Dokážete si představit, co je to za symfonii. Ten mizerný čaroděj, se kterým mě můj hostitel a odpadlík [4] nechal strávit zimu, navzdory svému slibu, mi málem způsobil ztrátu hlavy z toho příšerného povyku. Choval se jako šílenec každý den před soumrakem, často i před půlnocí, někdy během dne. Byl jsem mezi nimi docela dlouho nemocný, a přestože jsem ho prosil, aby se trochu zklidnil a nechal mě odpočívat, choval se ještě hůře ve snaze nalézt lék v tomto lomozu, který mi akorát přitěžoval.

Písně, buben a povyk jim slouží k zahánění nemocí. … Občas [onen čaroděj] přišel jako ve stavu zuřivosti, zpíval, křičel a vyl, chřestil svým bubnem ze všech sil, zatímco ostatní vyli se stejnou hlasitostí a dělali strašný hluk se svými hůlkami, bušíce do všeho, co měli před sebou. Nechali tancovat malé děti, potom dívky, potom ženy. Čaroděj sklonil hlavu a foukal na buben, potom do ohně; syčel jako had, dal si buben pod bradu a třásl s ním a otáčel; bušil s ním vší silou do země, potom ho obrátil k žaludku; zavřel si ústa hřbetem jedné ruky, potom druhé; řekli byste, že chtěl buben rozmlátit na kusy … proběhl několikrát kolem ohně a vyšel z chatrče…; bušil v nejrůznějších polohách, a to vše proto, aby se vyléčil. Takto se tu nakládá s nemocnými. Jsem nakloněn názoru, že chtějí nemoc zaklít, nebo zastrašit ženu Manitúa, kterého pokládají za příčinu všeho zla, jak jsem říkal dříve.”

 

Potní lázeň a modlitba

“Divoši zpívají a dělají hluk rovněž při potních činnostech. Věří, že tato medicína – ta nejlepší, jakou mají – by neměla žádný účinek, kdyby při pocení nezpívali. Zapíchají do země pár hůlek, aby vytvořili nízký stan, že když vysoký muž sedí uvnitř, jeho hlava se dotýká vršku chýše, a ten uzavřou a pokryjí kůžemi, obleky a pokrývkami. Do této temné místnosti vloží množství těžkých kamenů, které byly předtím doruda rozpáleny na dobrém ohni, a potom vklouznou zcela nazí do těchto potních kójí. Ženy se občas potí stejně jako muži. Někdy se potí všichni pohromadě, muži i ženy, hlava nehlava. V této peci zpívají, křičí, sténají a promlouvají; příležitostně tam čaroděj buší do bubnu. Jednou jsem ho tam slyšel prorokovat, že viděl losa; že můj hostitel, jeho bratr, nějakého uloví. Nemohl jsem si odpustit říci mu, nebo spíš těm, kdo byli přítomni a naslouchali mu jako orákulu, že je vskutku celkem pravděpodobné, že najdou samce, protože už našli a ulovili dvě samice. Když pochopil, kam mířím, odvětil ostře: “Věřte mi, toto černé roucho ničemu nerozumí.” Jsou tak pověrčiví v tomto povyku a v jiných svých hloupostech, že když dělají potní lázeň za účelem vyléčení se nebo dobrého lovu nebo dobrého počasí, [myslí si, že] nic z toho by se neuskutečnilo, kdyby nezpívali a kdyby nedodrželi tyto pověry. Všiml jsem si, že když se muži potí, nechtějí použít ženské obleky k zakrytí potních chýší, pokud mají k dispozici nějaké jiné. Krátce, po třech hodinách křičení v těchto pecích se vynoří zcela mokří a pokrytí potem.

Rovněž zpívají a bouchají s bubny při hostinách… Viděl jsem je to dělat na poradách, kde do toho míchali další šaškárny. Mám podezření, že čaroděj vymýšlí každý den nějaký trik, aby udržel své lidi ve stavu vzrušení a udržoval si oblíbenost. …

Tito ubožáci také zpívají, když trpí, mají potíže nebo jsou v nebezpečí. V době našeho hladomoru, zvláště v noci, jsem v chatrčích neslyšel nic než písně, nářky, bušení bubnů a další lomoz; když jsem se zeptal, co to znamená, mí lidé mi řekli, že to dělají za účelem úspěšného lovu, aby našli něco k jídlu. Jejich písně a bubny rovněž hrají roli v kouzlení čarodějů.”

 

Poznámky:

[1] Jezuita se na více místech zmiňuje o nevědomosti indiánů nejen ohledně významu jejich písní, ale např. i ohledně toho, komu adresují svá přání hlasitě pronášená do vzduchu. Jejich “nevědomost” si však lze stejně dobře vykládat jako zdvořilý způsob neochoty mluvit o duchovních věcech.

[2] Jak se zdá, zvolání “ho! ho! ho!” si udrželo obdobný význam v této kulturní či jazykové oblasti i o staletí později. Například zní na začátku a na konci písně Ó wigane (“Dancing song”), kterou zaznamenala F.Densmore u Odžibwejů na začátku 20.stol., nebo při obřadu potní lázně. Ze svědectví J.Tannera lze soudit, že podobný pokřik se používal jako souhlasné citoslovce, když někdo pronesl řeč nebo modlitbu.

[3] Le Jeune ve skutečnosti popisuje typ chřestidla, i výraz šišigwán v příbuzném středoalgonkianském dialektu znamená “chřestidlo”.

[4] Le Jeuna hostil indián, který předtím pobýval mezi bělochy, kde přijal křesťanskou víru, ale po návratu mezi indiány se opět vrátil k duchovním praktikám svých předků.