Autopoiesis: kritický pohled

Teorie autopoieze je jedním z novějších pokusů (1973, Humberto Maturana a Francisco Varela) definovat a vysvětlit podstatu života. Autopoiesis by se dala přeložit z řečtiny jako sebetvoření nebo sebevýroba. Jedná se o jeden ze způsobů, jak vysvětlit – nebo snad popsat – základní a těžko postižitelný princip živých bytostí, známý už od dob Platóna a Aristotela: samohybnost. Co tedy autopoieze vnáší do hry nového?

(1) Kruhovost: Autoři si všimli, že živá bytost sama sebe nejen pohybuje, ale i produkuje materiál, z něhož sama sestává, a zároveň udržuje samu sebe v chodu (udržuje svou organizaci).

(2) Subjektivita: Autopoiesis je chápána jako subjektivní proces, dokonce je autory ztotožňována s procesem poznávání.

Pojďme nyní oba tyto základní body podrobit kritické analýze.

 

1. Kruhovost

Pokud bychom chtěli v určitém smyslu symbolizovat rozdíl mezi neživou věcí a sebeudržujícím strojem (ať živým, nebo neživým), věc bychom zaznamenali jako pouhý bod, zatímco stroj bychom mohli označit kruhem. (Můžeme v této souvislosti mluvit o stavovém prostoru systémů.) Věc udržuje svou existenci jednoduše tím, že na sobě nic nemění. Stroj ji udržuje tím, že mění svoje stavy periodicky. Mění se, “aby” se mohl měnit, krouží, aby mohl kroužit. Protože živá bytost je podle Maturany rovněž strojem (jako ztělesnění procesu života mu přitom slouží živá buňka), její kruhovost je nezpochybněna. Je však třeba vypořádat se s problémem, že živé věci ve skutečnosti ve svých stavech nikdy neopisují opravdové kruhy. Autoři proto říkají, že cirkularita se vztahuje [nikoli k jednotlivým stavům organismu, nýbrž] k “množinám interakcí”.

Těžko si pod tím představit něco konkrétního, co by se dalo vyjádřit v nějakém srozumitelném modelu založeném na stavech. Pokud se dají “interakce” opravdu nějak smysluplně převést na stavy, těžko vypíchnout nějaké fixní množiny, v jejichž přísných hranicích by měla v živém organismu probíhat cirkularita. Nevratné procesy jako růst, stárnutí, metamorfóza, poznávání atd. skutečnou cirkularitu vylučují. Domnívám se, že vágní pojem “množiny interakcí” je vědomým či nevědomým pokusem tento problém zastřít. Život zkrátka nelze jednoduše “definovat kruhem”. Pokud bude taková definice brána s přísnou vážností, bude až příliš úzká, a dost možná, že ji budou splňovat jen neživé automaty. Pokud bude brána ležérně, jak to v tomto případě dělají autoři, vleze nám do ní i to, co by tam oni sami mít nechtěli – např. tornádo, oheň nebo město.

Varela s Maturanou se snaží problém napravit tím, že explicitně vyjadřují rozdíl mezi “stroji” živými a neživými. Spočívá jim v tom, že stroj je postaven člověkem, a jako takový má účel mimo svůj vlastní proces. Např. účel hodinek není v tom, aby se v nich otáčela kolečka a ručičky chodily dokola, nýbrž aby ukazovaly člověku čas, zatímco účelem organismu je samotný proces žití. Jak ale poznáme, co je účelem věci? Autoři nepřímo odpovídají, že účelem věci je právě to, co daná věc jako svůj účel chápe nebo prožívá. Nepřímost jejich vyjadřování  je ovšem třeba dále vysvětlit – a to už zasahuje do druhého hlavního tématu autopoietické teorie.

 

2. Subjektivita

Je třeba dodat, že autoři se cílevědomě vyhýbají pojmům jako účel nebo i příčina, opakujíce, že tyto pojmy “patří do domény popisu”, a místo toho používají např. pojem “produkce”, který má patřit do domény “organizace”. Mohli bychom tedy říci, že pojem “účel” není nic, co by na věci bylo “skutečné”, nýbrž je to něco, co jí připisuje vnější pozorovatel procesu. Používáním slov jako “produkt” nebo “fyzikální určení” se tak autoři snaží vyjádřit, co je “skutečné”, narozdíl od toho, co je jen vnímáno pozorovatelem. Tato komplikace vychází z Maturanovy verze radikálního konstruktivismu, který mu zakazuje používat přívlastek “skutečný”, neboť “vše, co je řečeno, je řečeno pozorovatelem”. Neříká tedy, že živý organizmus je sám sobě příčinou a účelem (jak před ním řekl Kant v Kritice soudnosti), nýbrž že je sám sobě produktem. Rozdíl mezi “zdánlivým” a “skutečným” v jeho slovníku nahrazují pojmy jako “doména popisu” či “pojmové určení” na straně jedné, a “konstitutivní vlastnosti”, “organizace” nebo “fyzické určení” (“physical determination”) na straně druhé.  Tento slovníkový trik mu slouží k tomu, aby mohl říci, co je skutečné, bez toho, že to někdo říkal, a bez toho, že by se mluvilo o skutečnosti.

Ačkoli je takový postoj cítit v celé jejich práci, autoři nám přímo neřeknou, že skutečné je jen to, co daný organismus jako skutečné prožívá – snad proto, že by se octli v pasti solipsismu, který nepřipouští intersubjektivitu. Místo toho zvláštním způsobem propojují solipsismus s realismem, aby získali výhody obojího, čili aby byli schopni rozsoudit, co je pravda a co jen zdání (bez použití slov “pravda” a “zdání”), ale aby zároveň darovali pojmům jejich suverénní subjektivitu. Dosahují tím klasického doublethinku, skrývaného sporu, kdy pravda se určuje tím, jaká slova pro ni použijeme, aniž by bylo dosaženo nějakého užitečného poznání.

Skutečně páni autopoietici chtějí život spojovat se subjektivitou, a zároveň tvrdit, že život nemá nic společného s tím, co si o něm myslí pozorovatel? Tím dosáhnou jakéhosi objektivního subjektivismu, kdy (1) vnitřní realita prožívaná živou bytostí je jediná skutečná, ale (2) nikdo další se tuto realitu nemůže dozvědět. A mimochodem dosáhnou i toho, že realita, která není součástí žádného autopoietického systému, vůbec neexistuje. (Lze-li vůbec za těchto podmínek spolehlivě rozlišit, co je a co není součástí autopoietického systému.) Jako subjektivisté bychom to snad měli chtít spíš úplně naopak: aby (1) realita byla mnohoznačná podle toho, kdo ji pozoruje, a zároveň (2) byla přístupná našim smyslům. Aby se dala poznávat v celé šíři, a přesto neposkytovala jednoduché definitivní určení, co je pravda a co omyl.

 

Závěr

Celá teorie autopoieze se mi jeví jako řada neuspokojivých pokusů o vysvětlení různých aspektů života pseudo-exaktním žargonem. Vzniká tak systém jakýchsi náhledů, přičemž každý náhled se pokouší vyspravit díry a pochybnosti vytvořené náhledem jiným. Díky všeobecné neprůhlednosti použitých formulací může vznikat celkový dojem, že jednotlivé náhledy se vzájemně kryjí a doplňují, ale co ve skutečnosti dělají, je, že se spletitým způsobem popírají. Ostatně, co jiného lze čekat od teorie, která otevřeně používá self-referenční formulace? Autorům však nestačil paradox vyplývající z pouhé self-reference. Proto zamíchali karty pomocí nepřímo vyjádřených pojmů nekauzální kauzality, neúčelové účelovosti a objektivní subjektivity. Jejich teorie je pokusem popsat život, pojem záhadný, ale vpodstatě srozumitelný, pomocí nesrozumitelného, mnohomluvného a prázdného pojmu autopoiesis. Vše, co tento pojem o životě vysvětluje, už o něm předem víme. Co o něm nevíme, to se z autopoieze nedozvíme.

Zvláštním řízením osudu se tato teorie (a k ní nezávisle přidružená myšlenková schemata “enaktivismus” a “kybernetika druhého stupně”) stala jedním z pilířů radikálního konstruktivismu, jako by konstruktivismus nemohl nabídnout nic lepšího než tyto kontradiktorické koncepty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.