Člověk se sám sobě jeví výjimečně inteligentním, výjimečně složitým. Je tento pocit výjimečnosti důsledkem náhody, nebo je zákonitý? Mohlo by se v nějaké alternativní historii Země vytvořit takové druhové složení, že člověk bude sám sebe skromně kreslit někde v půlce výšky evolučního stromu života? Může na Zemi nebo na cizí planetě existovat biosféra s živočišným druhem, který bude sám sebe pokládat za průměrně nebo podprůměrně inteligentního? Lze vytvořit matematický model mysli, která bude svůj vlastní druh považovat za podřadný, nevyjímečný, neinteligentní, jednoduchý?
Jak si vůbec lze představit tvora s vyšší inteligencí? Spočítá matematický příklad rychleji, vyřeší složitější problém, porazí člověka v šachu, předpoví těžko předpovídatelné? Chápe nadmnožinu toho, co chápu já, a dokáže mi to tak, že mi to vysvětlí? To jsou všechno příklady činností, které mohu jednoznačně kvantitativně porovnat se svými vlastními schopnostmi. Ale bylo by to nedostatečně obecné pojetí inteligence, kdyby se omezovalo jen na kategorie, které chápe lidská mysl. Je třeba počítat s tím, že podstatná část procesů (nebo všechny) probíhajících v superinteligentní mysli je méně inteligentní mysli skryta. Pokud jsme schopni rozpoznat superinteligenci “řádu n”, nemůžeme ji odlišit od superinteligence řádu n+1, protože by to znamenalo, že sami máme superinteligenci řádu n. Dokonce lze říci, že pozorovatel s lidskou inteligencí může rozpoznat superinteligenci jen v kombinatoricky výjimečných případech, a celý vesmír superinteligentních tvorů mu zůstává buďto zcela ukryt, nebo mylně pochopen jako cosi jednoduchého. Nemůžeme si být vůbec jisti, jak složitá mysl se ve skutečnosti skrývá v organismech, které pokládáme za jednoduché a zbavené inteligence, nebo dokonce v neživých věcech.
To je past, ve které se ocitá hledač objektivní složitosti, objektivní inteligence. Když chceme abstrahovat od své mysli jakožto něčeho nežádoucího pro objektivní poznání, potom jsme ztraceni. Zbaveni jakéhokoli pevného bodu, neschopni učinit jakékoli poznání, neschopni odlišit pravdu, kterou jsme chtěli najít, od iluze, které jsme se chtěli vyhnout. Nezbývá než rezignovat na objektivní pravdu a lež, nezbývá než brát za kritérium složitosti věcí složitost vlastní mysli a vlastní zkušenost.
A proto, pokud se bude lidský jedinec při rozpoznávání biologických (nebo “para-biologických”) druhů soustředit na empiricky prokazatelné znaky, je zcela nepřekvapivé, že naprostá většina druhů (ne-li všechny) bude zařazena jako “nižší, jednodušší, méně inteligentní” než člověk. Je velmi obtížné empiricky prokázat něco, čemu nerozumím. To nás automaticky staví na vrchol stromu (prokázaného) života, a to dokonce v jakémkoli alternativním vesmíru, ve kterém máme nějaké pojetí stromu života a nějaké pojetí složitosti. Jednoduše řečeno, jsme na vrcholu, protože nevíme (nejsme schopni prokázat), co je nad námi.
Největší složitost je pozorována v takovém systému, kde dokážeme popsat nejvíc vztahů a souvislostí. Nejvíc souvislostí dokážeme popsat u takových biologických druhů, které jsou nám svým chováním a vzhledem nejbližší. Je to právě subjektivní hledisko, co nám pomůže vidět evoluci objektivněji: nikoli jako proces zesložiťování až na vrchol, ale jako proces pouhého přibližování se k tomu, čím jsme dnes. Dojem vzrůstání složitosti je pouhým důsledkem něčeho, co můžeme nazvat zákon myšlenkové perspektivy.