Na naší planetě žije obrovské množství rostlinných i živočišných druhů. Počítáno kvantitativně na “duše”, lidé tvoří zanedbatelný zlomek všech pozemských tvorů. Říká se však, že právě lidé jsou výjimeční mezi veškerým ostatním tvorstvem. Čím? Mají rozum, dokáží si uvědomit vlastní smrtelnost, vytvořili civilizaci, přebudovali zemský ekosystém, rozhodují o osudech ostatních živých tvorů, mají schopnost kumulovat kulturní prvky… to je jen neúplný výčet argumentů, proč člověk subjektivně považuje sám sebe za objektivně výjimečného. Je třeba říci, že je spousta vlastností, které mohou dělat živočišný druh výjimečným. Například hlubinné medúzky umějí samy sebe neustále omlazovat, takže prakticky nemohou zemřít stářím. Gepard zase umí nejrychleji běhat atd. Z nějakého důvodu se však člověk těžko brání pyšné představě chápat svou vlastní výjimečnost jako výjimečnou mezi všemi výjimečnostmi.
Základní sebereflexe (které se nám kupodivu nedostávalo v období od starověku až hluboko do novověku) by nás měla vést k otázce: “Proč právě my?” Otázka může být chápána dvěma způsoby: (1) Proč patřím zrovna do výjimečného živočišného druhu, a ne do jiného? (2) Proč zrovna ten živočišný druh, do nějž patřím já, je výjimečný? První formulace navozuje dojem náhody, druhá navozuje spíše dojem zákonitosti. Při druhé otázce tak vzniká iluze, že když vysvětlím, proč je člověk výjimečný (například odkazem na jakousi posvátnou knihu), problém je vyřešen. Není – stále je tu otázka, proč zrovna člověk, proč zrovna můj živočišný druh je mezi všemi druhy výjimečný. Zákonitost tedy odkazuje opět na náhodu. Jde-li však o náhodu, pak o náhodu velmi nepravděpodobnou. To staví teorii o lidské výjimečnosti do bizarního světla.
Je třeba náš pyšný sebeobraz poněkud omezit: jsme výjimeční v určitých aspektech, které pokládáme za nejdůležitější pro určování objektivní výjimečnosti.
A je to vůbec pravda? Jsme opravdu výjimeční v tom, o čem si myslíme, že jsme v tom výjimeční? Zeptal se někdo opice nebo stromu, zda si uvědomuje svou smrtelnost, a dostal odpověď? Vnímají bakterie lidskou architekturu? Vnímá člověk architekturu bakterií? Marnost hledání objektivních pravd, a jejich nesmyslnost, tu vyniká v plné síle. Nedostaneme se dál než ke smysluprázdnému sdělení, že jsme výjimeční sami sobě.
Je těžké definovat, v čem by ta kvalitativní výjimečnost měla spočívat. Vlastně není žádná významnější vlastnost, o které by se dalo prokázat, že ji má jenom člověk. Jediné, co nám může pomoci člověka odlišit, je nesnadno prokazatelné tvrzení, že u ostatních tvorů nejsou dané prvky, jako například kumulativní kultura nebo inteligence, vyvinuty vůbec, nebo nanejvýš “v jednoduché formě”.
Pojďme trvat na tom, že člověk je inteligentní tvor. Nejchytřejší na celé planetě. Co to vůbec znamená? To nikdo neví. A pokud ví, tak není schopen tento poznatek jasně začlenit do systému ostatních vědeckých poznatků. Možná bychom se měli rovnou snažit definovat ji jako něco, v čem je člověk nejlepší, abychom měli “důkaz”, že je nejchytřejší. A není to nakonec ten způsob, jak ji chápeme? Nevíme si s tím pojmem rady, avšak chceme-li se opírat o argumentaci, že člověk se liší od ostatních tvorů na Zemi co do složitosti některých mentálně-kulturních vlastností, pak je ve hře právě inteligence. Inteligence má totiž co dělat se složitostí chování. Ale ne s ledajakou – snad můžeme říci, že je to schopnost měnit svoje okolí (včetně ovlivnění chování živých tvorů) podle svého přání. Ale co je to schopnost a co je to přání? Jak poznám, co si přeje strom, co si přeje les, nebo co si přeje populace viru? A jak odliším schopnost tygra rozsápat antilopu od schopnosti člověka vyrobit oštěp a s ním probodnout antilopu nebo tygra?
Složitější vzorce chování, to je ten nejhmatatelnější znak, kterého jsme schopni se chytit, přestože není definující. A tak se ho věda chytá, předpokládajíc jeho objektivní charakter. Cílem další části tohoto článku je ukázat, že ten předpoklad je mylný.
