Relativismus prý popírá sám sebe. Známý argument proti všeobecnému relativismu zní: je-li všechno relativní, pak je relativní i věta “všechno je relativní”. Podle některých názorů z toho vyplývá, že aspoň něco je absolutní. To by pak bylo popřením všeobecného relativismu, kdyby to byla pravda. Ale není. (Totiž, je to opět pravda jenom relativní – pokud popřeme principy logiky.) Argument je založen na mylném odvození, že relativizací relativity dostaneme absolutno.
Větu “X je relativní” lze vyjádřit např. jako “z určitého pohledu X není pravda (a z určitého ano)”. Relativizací relativity pak dostaneme “Z určitého pohledu není pravda, že všechno je z určitého pohledu nepravdivé.” Z toho vyplývá “Z určitého pohledu platí, že některé věci jsou ze všech pohledů pravdivé” a z toho nakonec “Z určitého pohledu platí, že některé věci jsou absolutní”.
“Panrelativista” tedy uznává úhel pohledu někoho, kdo ho popírá. V tom není kontradikce, v tom je spíše tolerance. Asi nejsilnější problém, který z toho může vyvstat, je otázka, z jakého důvodu relativista drží svou pozici (o relativismu), pokud je stejně dobře ochoten držet nějakou s ní neslučitelnou.
Inu, je to z podobného důvodu, z jakého jeho oponent zastává nějaký názor, ačkoli připouští, že je možné, že se mýlí. Relativista připouští, že pro každou tezi (včetně těch, které zastává on sám) se najde nějaký úhel pohledu, z něhož je nepravdivá. Tím přiznává, že nemá “úplnou” pravdu. Realista/absolutista je v podobně nejisté pozici, protože nemá jak dokázat, zda jeho názor je absolutní pravda, nebo omyl: pravdivost jeho tvrzení spočívá v pravdivosti jeho premis a ve správnosti postupu, jak z premis vyvodit důsledky, a je tedy rovněž relativní. Oba dva zakládají svoje stanovisko na něčem, co je mimo schéma jejich argumentace: realista především na víře v absolutní pravdivost svých premis, relativista pak na víře v jakousi jejich užitečnost. (Těžko zde mluvit obecně pro všechny relativistické odnože.)
Pokud se však relativista dopustí zjednodušení a řekne, že všechny pohledy na věc jsou stejně oprávněné, je to nedůsledné, protože se tím staví do absolutní pozice. A takový druh relativismu skutečně popírá sám sebe. Relativista nemůže apriori hodnotit oprávněnost všech pohledů na věc, protože to by nemohl učinit jinak než z oné absolutní pozice, transcendující všechna hlediska, kteroužto odmítá (a kterou si, jak bylo řečeno výše, vlastně nemůže dovolit ani realista). Co ale relativista Václav může udělat, pokud má oponenta Oldřicha přesvědčit o pravdivosti svého tvrzení, je najít nějaké společné stanovisko a ukázat, že z něj například vyplývá něco, co je slučitelné s názorem Václava, ale neslučitelné s názorem Oldřicha. A v tom i spočívá jeden z hlavních principů reálného vedení sporu, ve kterém se relativismus neodlišuje od anti-relativismu.
Relativismus tedy nejenže sám sebe nepopírá, ale má i podobná práva a omezení hájit sám sebe, jako anti-relativismus. Ba co víc, charakter racionálního usuzování je právě relativistický. A proto odvolávat se při něm na nedosažitelné absolutno je popřením jeho vlastních principů.