Věda, podle implicitního koncensu, spatřuje lidskou výjimečnost v jakési blíže nespecifikované složitosti chování. Je to právě složitost chování, co se zdá tvořit hierarchii od (1) nehybných věcí jako kameny či kusy železa, přes (2a) uměle sestrojené mechanické stroje nebo (2b) přirozené systémy jako vodní víry a další samohybné živelné masy, které se zdají podléhat zákonům termo/hydro/aero-dynamiky, až (3a) ke složitým strojům nebo (3b) k živým tvorům, pro něž už nemáme žádnou prediktivní mechaniku ani dynamiku, a dále (4) k tvorům vysoce inteligentním, jejichž jediným známým a obecně uznávaným příkladem je lidský druh. V důsledku toho je abiogeneze a evoluce chápána jako proces vzrůstání složitosti.

Tato složitost bývá občas zjednodušeně redukována na velikost jejích hmotných nosičů: nervové soustavy nebo DNA. Pokud jde o nervovou soustavu, je známo, že objem mozku není jednoduše úměrný inteligenci jeho majitele. Rostliny dokonce nemají žádný mozek ani nervy, a přesto nové objevy odhalují překvapivou složitost v jejich individuálním i kolektivním chování. Z obdobných důvodů je chybou zredukovat složitost na délku informačního nosiče jako třeba DNA: Zvážíme-li fakt, že rostliny mají delší genom než živočichové (přičemž genom horské květiny paris japonica je 50x delší než ten lidský), jak chceme z daných předpokladů obhájit, že člověk je výjimečný svou inteligencí? Cesta k vysvětlení výjimečnosti člověka skrze vzrůstající složitost očividně nevede zkratkou přes něco, co by šlo snadno změřit. Složitost totiž nemá žádné zkratky.

Představme si symbolický model stromu života, se všemi biologickými druhy, které kdy na Zemi existovaly. Bude to velký matematický stromový graf s kořenem v nejspodnějším místě, reprezentujícím první živý organismus. Pokud chceme symbolicky znázornit ono hypotetické vzrůstání složitosti, větve stromu budou směřovat více nebo méně vzhůru či dolů. Ze všech evolučních cest od kořene k listům grafu nasbírá největší množství bodů složitosti právě ta cesta, která vede k lidskému druhu. Krátce řečeno, člověk se ocitá na nejvyšší větvi. To je důsledek hrubého a naivního předpokladu o výjimečné lidské složitosti, předpokladu, který implicitně přetrvává v biologických modelech. Z filozofického hlediska je však tato představa neudržitelná.

Předně, není opodstatněná ničím víc než jakousi intuicí běžného života. Nemáme k dispozici žádnou obecnou matematickou funkci, která by ohodnotila daného živočicha, rostlinu nebo bakterii nějakým číslem vyjadřujícím jeho složitost nebo inteligenci. Respektive, ať přijmeme jakoukoli ohodnocující funkci, vždy je nějak založena na dosavadní zkušenosti, nevypovídá o ničem mimo zkušenost a nelze s ní pochopitelně ověřovat nic, co je (dočasně nebo trvale) mimo zkušenost. To je ovšem závažný nedostatek, pokud chci zastávat názor, že člověk je výjimečný nezávisle na tom, jestli jsem sám člověkem. Zůstat můžeme tudíž jen u toho, že člověk je výjimečný sám sobě.

Je třeba poznamenat, že právě uvedený problém nemožnosti přesáhnout veškerou zkušenost se pochopitelně netýká jen posuzování složitosti, ale lze ho vztáhnout na všechny empirické zákony. To je důvod, proč např. žádný fyzikální zákon nemůže sám o sobě prohlašovat, že je, řečeno slovníkem fyziků, fundamentální. Problém složitosti je však ještě horší. Důvod, proč objektivní funkci složitosti nemáme, je především v tom, že nevíme, co to složitost je. Proto nemůžeme posuzovat ani složitost procesů, které v dosahu naší zkušenosti jsou.