Už nejméně 2500 let nahlíží tzv. západní věda sama na sebe paradigmatem “jediné pravdy”. Podle něj existuje jen jediné správné poznání, jediný správný model reality – všechno ostatní je v různé míře omylem nebo iluzí. Na tomto paradigmatu – realismu – jsou postavena nejen dogmata monoteistických náboženství křesťanství a islámu, ale i moderní věda, v podobě obligátního požadavku přísné objektivity.

Nehledě na to, jak pevnou tradicí je filozofický a vědecký realismus zakořeněn v kulturním odkazu naší civilizace, nehledě na to, že zůstává pilířem mainstreamové vědy, existují závažné důvody k závěru, že toto paradigma se pomalu hroutí. S postupným zvětráváním zkamenělých morálních hodnot feudalismu, a hlavně s přibývajícími poznatky v oblasti fyziky a komplexity, již není možné udržet tento kolos v rovnováze.

Empirické vědy – a s nimi i samo empirické poznání, jež je starší než lidstvo – jsou založeny na porovnávání teorie a praxe, hypotézy a pozorování. Nezbytnou součástí komplexního procesu poznávání je i deziluze a poznávání vlastních omylů. Snad i přirozeně se nabízí otázka, jestli lze přeskočit všechny omyly a dosáhnout (alespoň v nějaké oblasti) nejzazšího, neomylného poznání, poznání pravé reality. Pokud usoudíme, že ano, a začneme po absolutní pravdě pátrat, navodíme si metafyziku – jed, který ochromuje náš přirozený proces poznávání světa. V kombinaci s náboženstvím se metafyzika, ve své obhroublejší formě, stala mocnou zbraní hromadného mentálního otrokářství. Myšlenky, které odporovaly “absolutní pravdě”, byly zakázány či zatíženy nějakou hrozbou. Trvalo přes tisíc let, než se naše společnost z tohoto otroctví vymanila, následky však jsou jasně patrné dodnes.

Jedním z problémů tzv. pravého poznání je, že nelze empiricky ověřit, že ho máme. Nelze poznat, které to je. Vyžadovalo by to dokázat, že všechny ostatní modely chápání světa jsou mylné, nebo alespoň horší. Problém pravého poznání lze tak přirovnat k matematickému problému zastavení Turingova stroje, který je znám jako neřešitelný. (Tady však jde dokonce o nesrovnatelně obtížnější problém, protože problém zastavení je pouze syntaktický, zatímco problém pravého poznání má co dělat i se sémantikou – jako kdybychom kromě jediného správného programu hledali ještě jedinou správnou abecedu.)

K “poznání absolutna” nestačí jít dostatečně dlouho cestou poznávání, až dospějeme do nějaké země pravdy. Vyžadovalo by to transcendentní skok do nekonečna. Nekonečno nemá žádné “blíž” a “dál”, nelze se k němu přiblížit. Nejsou žádné indicie, podle nichž by se dalo určit, že jedna teorie je blíže absolutní pravdě než druhá. A netýká se to jen exaktních vědeckých teorií. Představte si, že se probudíte ze sna, věříce, že jste v pravé realitě… po chvíli se probudíte znovu, protože zjistíte, že i tohle byl sen. Takže teď už jsem v pravé realitě, pomyslíte si. Chvíli na to vám však někdo nabídne dvě pilulky. Vezmete si modrou a proberete se z matrixu, plavajíce v slizké tekutině. Je tohle už realita, nebo je “nad ní” další matrix? Nebo je to jen další sen, z něhož se za chvíli proberete? Nebo je to jen simulace? A která z těch mnoha iluzí je nejpodobnější “pravé realitě”?

Pozitivismus 20. století měl snahu odstranit z vědy veškerou metafyziku, jakožto disciplínu zabývající se empiricky neověřitelným poznáním. Ačkoli měl pozitivismus významný vliv na tvář dnešní vědy, filozofii realismu se mu z mainstreamového metavědeckého paradigmatu odstranit nepodařilo. Věda je sice poučena historickým procesem opakovaných kolapsů starých teorií a vznikání nových a je si tedy vědoma, že současné teorie nemusí být absolutně pravdivé, přesto však převládá “opatrná” verze realismu, že vědecký proces je vpodstatě procesem kumulování pravdivých znalostí a že “asymptoticky” či “limitně” směřuje k jakémusi absolutnímu poznání. To je ovšem stále stejný druh omylu, ať je přímý, nebo opatrný.