Chápání věcí jako posvátných je projevem úžasu, úcty až pokory před jejich hloubkou, tajuplnou složitostí nebo magickou mocí. Kde je posvátno, tam je “nadpřirozeno”, a je to tedy právě otázka existence posvátna, co dělí lidi na dva tábory: ateisty, a ty druhé (“ezoteriky”, “mystiky”, “věřící”). Ateistům je vyčítán nedostatek úžasu, úcty nebo pokory. Naopak ateisté vyčítají těm druhým víru v neověřené, vytýkají jim zbytečné předpoklady, odporující Occamově břitvě. Argumenty ateistů jsou většinou zaměřeny racionálně, argumenty “mystiků” bývají zaměřeny na morální hodnoty a bohatost či hloubku prožívání.

Výjimečnost posvátného

A zde tkví důvod, proč jsou “mystici” tlačeni do opačné polarity než ateisti. Říkejme tomu problém exkluzivní posvátnosti: Je možné, abych uznával posvátnost jenom něčeho (třeba člověka, života, konkrétního symbolu, konkrétní rostliny, konkrétní činnosti), zatímco posvátnost ostatních věcí budu popírat? Pokud mám popírat posvátnost entity X, stavím sám sebe do stejného postoje, do jakého jsem postavil ateistu: nedostatek úcty a úžasu. Zaujal jsem arogantní postoj “X je hloupé, nezajímavé, bezduché” jenom na základě faktu, že v něm nic zajímavého a duchaplného nevidím. Vedou z toho dvě cesty ven: Buď uvedu konkrétní důvod, proč Y je posvátné a X není (např. proto, že je to tak psáno v nějaké knize – a pak se ovšem vystavuji nařčení z prostoduchosti a fanatismu), nebo uznám, že posvátné je i X, a nakonec že je posvátné všechno.

Pokud je ale posvátné vše, jaký důvod má říkat “tato věc je posvátná”? Taková věta může mít nějakou informační hodnotu (a pojem posvátnosti pak může mít smysl) jen tehdy, když posvátné věci jsou v menšině oproti věcem obyčejným. Jestli je posvátné vše, pak není posvátné nic, nabízí se závěr. Jak zabránit tomuto vyprázdnění pojmu? Možná to lze vyřešit tak, že některé věci jsou přecejen posvátnější než jiné – a právě u nich má smysl zdůrazňovat, že jsou posvátné. Ale tím vzniká stejný problém, jako kdybychom uznávali posvátnost jen u něčeho: Kdo nám dal nárok hodnotit míru posvátnosti? Můžeme snad věc hodnotit jako nedostatečně posvátnou jenom na základě toho, že se nám jeví nedostatečně mocná nebo zajímavá? To se pak dopouštíme stejné “arogance”, jakou projevuje ateista, když posvátnost úplně odmítá jako nesmyslnou.

Jediné řešení vidím ve skryté relativitě pojmu. Každá věc je posvátná v nějakém jiném smyslu, v nějakém jiném mentálním modelu. Posvátnost věci je nám dostupná, pokud přijmeme informace, které věc činí úžasnou, úctyhodnou, tajuplnou, živou, oduševnělou, inteligentní. Posvátno vzniká tam, kde mnoho “víme” a zároveň mnoho nevíme, jenom tušíme. Vzniká tam, kde se ocitáme hluboko v procesu poznávání, a přesto nemůžeme dohlédnout na jeho konec, žasnouce nad hloubkou problému, nad jeho skrytým smyslem. Povšimněme si, že v tomto ohledu se mnohé pojmy stávají téměř synonymy: posvátno, magie, život, vědomí, inteligence, smysl, božství. Vše najednou je určitou měrou přítomno, nebo je vše najednou nepřítomno, v závislosti na tom, kdo se dívá a jak se dívá. Z tohoto pojetí posvátna zároveň vyplývá přirozený jev, že věci, které mohu bezprostředně prožívat jako posvátné, budou vždycky v menšině oproti věcem obyčejným. Jsem přeci omezen v tom, co mohu zaměřit do hloubky (a zároveň nedohlédnout konce).

Naopak by bylo omylem z tohoto pojetí vyvozovat, že čím více jsem pohroužen v posvátném úžasu, tím jsem moudřejší a více vím. Vědět znamená osvojit si “objektivně pravdivé” informace. Ale posvátno nesouvisí s nějakou objektivní pravdou, nýbrž s hloubkou ponoru do konkrétního mentálního modelu. Upozorněme, že takovému pojetí posvátna dává oprávnění jen prastarý animistický nebo naopak postmoderní relativistický rámec uvažování. Jedinec zatížený “středně moderním” mýtem jediné pravdy je buďto ateistou a posvátno mu nedává smysl, nebo zastáncem oficiálního náboženství jako je např. křesťanství a nemůže relativitu posvátna přijmout, protože je zaměřen na absolutno a objektivitu, nikoli na subjektivitu mentálních modelů. Pro toho pak není žádná důstojná cesta ven z problému exkluzivní posvátnosti: zůstává buďto v pasti své arogance, kterou vyčítá ateistovi, nebo je nucen pojem posvátna vyprázdnit.

Hranice tajemného

Nyní se dostáváme k tomu, co vyčítá “mystik” ateistovi: nedostatek úcty k předmětu zkoumání, nedostatek úžasu nad světem, nedostatek hloubky chápání nebo přesněji hloubky mentálního prožívání. Ateista se takovým nařčením snadno může cítit dotčen, například takto: “Co ty víš, mystiku, o hloubce mého chápání? Jsem expert ve svém oboru, rozumím věcem, o kterých ty nemáš ani tušení, a přesto mám spoustu nezodpovězených otázek, které ty by sis nemohl položit, protože nechápeš samotné pojmy, z nichž jsou složeny. Můj obor mě fascinuje. Kde bereš tu drzost tvrdit, že vnímám věci povrchně nebo nemám dostatečný úžas – jenom proto, že předmět svého zkoumání nemám za posvátný?”

Přesto má mystik důvod odpovědět, že mezi ním a ateistou je jasný rozdíl v hloubce úžasu nebo úcty ke světu či věcem. Kdo popírá posvátno a nadpřirozeno, ten zároveň popírá vyšší vědomí, vyšší inteligenci, určitý hlubší smysl věcí. Složitost, smysl, emergence jednotlivých procesů světa ani jeho celku nejde do nekonečna – tak tomu rozumí ateista. Někde se to zastaví, na mechanické úrovni. Tam končí tajemství. Jsou tu nějaké elementární částice a především elementární zákony, které dělají ze světa obrovský mechanismus a souhrn mechanismů. Dokonce i živé bytosti a člověk jsou v “ateistickém paradigmatu” vlastně mrtvé. Jsou to mechanismy, stroje, souhrny hmotných částic, které mezi sebou reagují buďto zcela zákonitě a deterministicky, nebo alespoň směsí zákonitosti a náhody. Vědomí a duše neexistuje, nemá v takovém pojetí světa místo.

Ateista (mechanista, materialista, fyzikalista) chápe svět jako předem pochopený. I to, čemu sám nerozumí, je vnímáno jako předem pochopené, je nahlíženo z absolutní perspektivy hypotetického Boha. V takovém pojetí všechno funguje jako směsice několika mechanických principů a náhody. Veškerým úkolem vědy pak je jen přijít na to, jak se známé mechanické principy uplatňují v konkrétním problému. Proto veškeré tajemství má nějaké nepříliš hluboké dno. Toto paradigma exaktní vědy vychází z její otrocké pozice vůči technice. Na co neumíme vyrobit ovladatelné stroje, to nemá cenu zkoumat. A co nemůžeme plně pochopit, na to nelze vyrobit ovladatelné stroje. Proto se budeme ke všemu předem stavět jako k plně pochopitelnému. Případný úspěch dokáže, že jsme měli pravdu, a neúspěch nedokáže nic – jenom nám ponechá naději na úspěch. Takové pojetí světa ovšem nelze empiricky vyvrátit, podobně jako jeho opak. Samo tedy odporuje principu moderní vědy.