Dokud se náboženství omezovalo na soubor mýtů zapadajících do nějakého vidění světa, nemělo cenu přistupovat k němu jako k něčemu, co je nutno potvrdit nebo vyvrátit. Konflikt s vědou a rozumem způsobili až sami jeho obhájci, když se začali pokoušet racionálně dokazovat jeho pravdivost. Myšlenková zvěrstva se začala dít, jakmile se metafyzika chopila náboženství, aby ho obhájila jako jediné správné vidění světa.
Bůh stvořil svět, protože “všechno musí mít svého stvořitele”, říkají dneska jehovistické příručky. Je to “příliš složité, než aby to vzniklo samo”. Ignorujme tyto neopodstatněné předpoklady. Soustřeďme se na přirozenou a legitimní otázku: “Pokud Bůh stvořil svět, kdo stvořil Boha?”
Jak na ni dneska odpovídá teista? Odpovídá na ni podobně, jako na ni kdysi odpověděl Aurelius Augustinus: Bůh stvořil svět s časem, nikoli v čase. Stojí mimo čas a prostor, které stvořil. Nemá smysl mluvit o tom, co se dělo před stvořením světa, protože před světem neexistoval čas.
Toto zdánlivé (až cimrmanovské) řešení problému ve skutečnosti prozrazuje nepochopení pojmů, se kterými onen argument směle operuje. Pokud totiž před světem neexistoval čas, pak nelze říci, že vůbec před světem něco bylo, včetně Boha. Jestliže něco začne existovat, říkáme, že to vzniklo. Vzniknutí věci ovšem předpokládá, že v nějakém dřívějším okamžiku věc neexistovala. Protože však není žádný okamžik před prvním okamžikem, je sporné tvrdit, že to, co existovalo hned v prvním okamžiku, vůbec vzniklo. Přesto Augustin a s ním dnešní teisté tvrdí, že svět vznikl, zatímco Bůh nevznikl – ačkoli oba existovali na začátku času a na jejich existenci “před” časem nedává smysl se ptát. Čím se tedy za těchto předpokladů Bůh liší od světa, aby nám to dávalo oprávnění k závěru, že Bůh stvořil svět, a ne třeba naopak? Je to jakási mlhavá představa kauzálního působení směrem od Boha k světu. Stvořit svět znamená způsobit jeho vzniknutí, způsobit jeho existenci. Pojem příčinnosti však ztrácí smysl, pokud z jeho definice vyloučíme prvek časové následnosti. Tím opět narážíme na časovou nesrovnalost. Aby platilo “Bůh je příčinou světa”, je třeba, aby Bůh v čase předcházel svět, což není splněno.
Kauzální vztah vyžaduje, aby příčina a účinek ležely jaksi na téže časové ose – před tím není úniku. Augustin zachází s touto podmínkou dle své libovůle. Chce totiž mít Boha dříve než svět, aby mohl Bůh svět stvořit, ale zároveň nechce, aby něco bylo před Bohem. Proto si pro Boha vymyslí hybridní kategorii “nad” časem nebo “mimo” čas, která má splňovat obojí – podle toho, co zrovna chce: Pokud mu jde o to, aby Bůh způsobil existenci světa, potom “nad světem” znamená “před světem”. Pokud mu jde o hrozbu, že by něco mohlo být před Bohem a způsobit jeho existenci, potom “nad světem” rozhodně neznamená “před světem”, ale znamená to “někde úplně mimo” a interakce čehokoli s Bohem je tím “vyloučena”. Je takové sebezapírání důstojné nejvyšší bytosti?
Víra ve stvořitele všeho jsoucna vyžaduje vskutku křečovité konstrukce. Troufám si říct, že prostá otázka “kdo stvořil Boha” logicky vyvrací teistickou víru.
