Potní lázeň (sauna) byla v době kontaktu rozšířena téměř po celé Severní i Střední Americe, a někdy (ne vždy) byla spojena s duchovním obřadem. Její účel by se dal volně shrnout do čtyř navzájem souvisejících typů: (a) relaxace, (b) léčba, (c) duchovní očista (často před/po nějakém obřadu), (d) modlitba a magie (obřad sám pro sebe). Pokusme se v několika časových uzlech zachytit, jak se měnila její podoba na území algonkianských kmenů.

Montagnaisové (17.století a dříve)

Snad nejstarší písemný popis potní lázně u severoamerických indiánů pochází od jezuity jménem Le Jeune, který strávil nějaký čas mezi kmeny Montagnaisů, Algonkinů a Hurónů. Zmínka se zároveň vztahuje k článku o hudbě, který obsahuje podrobnější citaci k tématu.

“Divoši zpívají a dělají hluk rovněž při potních činnostech. Věří, že tato medicína – ta nejlepší, jakou mají – by neměla žádný účinek, kdyby při pocení nezpívali. Zapíchají do země pár hůlek, aby vytvořili nízký stan, že když vysoký muž sedí uvnitř, jeho hlava se dotýká vršku chýše, a ten uzavřou a pokryjí kožemi, obleky a pokrývkami. Do této temné místnosti vloží množství těžkých kamenů, které byly předtím doruda rozpáleny na dobrém ohni, a potom vklouznou zcela nazí do těchto potních kójí. … po třech hodinách křičení v těchto pecích se vynoří zcela mokří a pokrytí potem.”

 

Odžibwejové (začátek 20.století a dříve a později)

Frances Densmore v knize Chippewa Customs popsala na začátku 20.stol. obřad potní lázně, provozovaný kouzelníky (tzv. mide) před zahájením velkého obřadu společnosti midewiwin. Potní chýše, postavená z ohnutých prutů a zakrytá pokrývkami, měla v průměru jen něco kolem metru, velká akorát na to, aby se do ní vešli najednou čtyři muži. (Snad se tím minimalizovala práce potřebná k opatření dostatečného paliva.) Používaly se jen čtyři kameny, z nichž tři menší byly rozpáleny a umístěny uprostřed chýše předtím, než muži vstoupili dovnitř. Poté byl na maximum rozpálen čtvrtý, největší kámen, který měl co nejkulatější tvar a který představoval posla k mide manido, tedy k božstvu společnosti mide. Kámen se přinesl na klacku ohnutém do tvaru U a posadil se na tři spodní kameny. Jeden z mužů přitom říkal “Už nesou posla, pozor, aby nespadl.” Jiný mohl upravit jeho polohu pomocí jeho “rukou” – dvou hůlek. Chýše se pak za nimi neprodyšně zavřela a po dobu obřadu už se neotvírala. Účastníci se prý někdy uvnitř téměř udusili nebo usnuli. Následující popis činností není přísný rituál, je to jen náhled, jak takový obřad obvykle vypadal.

Pokud byl do chýše pozván vůdce midewiwin, nástroje k obřadu (“ruce”, vědro s vodou a trs trávy) se položily před něj a on promluvil: “Kouřil a chvíli přemýšlel.” Když byl připraven, ponořil chomáč trávy (nebo jalovcovou větvičku) do vody a stříkl ji na vrchní kámen s pokřikem “we-e-e-e ho-ho-ho”. To udělal třikrát, muži pokaždé odpověděli “ho-ho-ho”. S prvním výstřikem vody muž obvykle řekl: “Teď tento posel odejde se zprávou pro mide manida.” Stoupající pára byla chápána jako svědectví jeho slov. Když stříkl vodu potřetí, obvykle řekl: “Teď předal mide manidovi naši zprávu – modlitbu, která nám pomůže v našem podniku.” Když z kamene odcházela pára, obřadník mluvil a zpíval, někdy kroužil rukou nad kamenem. Když zpíval, jiný z mužů obvykle rytmicky bušil jednou ze dvou hůlek do spodního kamene. Účastníci většinou seděli s očima zavřenýma.

Když první muž vyslovil vše, co měl na srdci, předal nádobu s vodou sousedovi. Ten chvilku kouřil a pak řekl například: “Přeji si, aby tento posel předal mide manidovi, že chceme být všichni zdraví a dlouho žít.” Vystříkl vodu třikrát po sobě se stejným pokřikem jako první muž, a ostatní opět odpověděli “ho-ho-ho”. Když se všichni účastníci vystřídali, vchod byl odkryt. Muži si otřeli tváře a po chvilce požádali o vodu k pití. Ten, který požádal jako první, nejdřív trochu vylil na kámen. Kameny byly po použití uschovány po straně chýše.

V knize Uses of plants by the Chippewa Indians tatáž autorka podotýká, že stejnou proceduru podstupovali např. muži, když se vrátili z lovu a potřebovali osvěžení, a léčilo se jí silné nachlazení, horečka nebo revma. V případech horečky byl pacient posléze pečlivě vydrbán na celém těle a zabalen do pokrývek. Léčivé potní chýše byly dimenzované na jediného člověka. Nakonec, léčení párou z horkých kamenů se používalo i bez chýše, jen se nad dotyčnou částí těla (nohy nebo hlava) rozprostřela pokrývka a na kameny se přikládala medicína. V roce 1953 (Chippewa preoccupation with health…) uvádí R. E. Ritzenthaler, že Odžibwejové už používají potní lázeň pouze k léčivým účelům.

Současnost

Dnešní obřad potní lázně, malebný svou bohatě propracovanou explicitní symbolikou, ale dosti ritualizovaný a poněkud obtížený systémem osobních funkcí a práv, je očividně ovlivněn pan-indiánským hnutím a patrně i křesťanstvím, a z těchto důvodů mnohde navzájem dosti podobný, ačkoli jednotlivé kmeny často (mylně) tvrdí, že obřad se přesně v této podobě zachoval od jejich dávných předků.

Notoricky známá lakotská initi, jak ji popsal např. Černý Jelen, má před vchodem krátkou “cestičku” a oltářík, o který se opírá dýmka. Něco takového u odžibwejské chýše (madúdiswan) chybí. Místo toho je od hlavního vchodu (který je na východě) cestička vysypána až k ohni. Podél cestičky se roztrousí jalovcové jehličí. Oltář tvoří kameny z dříve použitých obřadů, které jsou rozloženy do půlměsíce na východní straně ohniště. Chýše představuje dělohu, ve které se krčíme, než jsme narozeni. Cestička představuje náš život. Oltář představuje bránu ke světu duchů a oheň představuje samotný svět duchů.

V odžibwejské chýši je mělká jáma, do které “ohnivec” přináší 4 hlavní kameny pro 4 světové strany a poté 3 vedlejší kameny, jako sedm velkých dědů, kteří obřad potní lázně kdysi přinesli jednomu chlapci ve vizi. (Původní odžibwejská mytologie ovšem žádných sedm dědů neobsahuje – vlastně neobsahuje sedm ničeho.) Vůdce obřadu sedí těsně u vchodu, na severní straně. Tento muž má mimo jiné na starost vodní buben a vodu na omytí. Na druhé straně vchodu sedí “dveřník”, který určuje jednotlivým účastníkům místa a přebírá kameny od ohnivce. U jižního vchodu (protože chýše má čtyři vchody, ale jen jeden je otevřen pro lidi) sedí “ptáčník”. U západního vchodu sedí “jalovcový muž”, který vítá kameny obětí jalovce. Západní vchod je vchodem do příštího světa a vchodem do budoucnosti. Na severu, na místě čistoty, půstu a léčivé síly země, sedí “medvědí muž”. Tito čtyři muži během obřadu otevřou svá těla duchům čtyř stran, aby skrz ně přišli, mluvili a zpívali.